Noční škola (Noční škola, #1) [PROBÍHÁ KOREKCE ]

36. kapitola

Probrala jsem se v bílém pokoji. Kolem mě byla pověšená světle zelená plachta a možná, kdybych se víc soustředila, tak bych zaslechla hlasy. Bylo to zvláštní, ale když jsem se snažila rozpomenout, cítila jsem pouze bolest hlavy.

„Už jsi vzhůru?" nakoukla skrz zelené plátno tmavovlasá žena.

„Vypadám, že spím?" nadzvedla jsem obočí a prohrábla si vlasy.

„"Naše protivná Melanie je zpátky, jak to tak vidím," usmála se a přiblížila se k mé posteli. Měla na sobě bílý doktorský plášť.

„Jmenuji se Elizabeth McKibben a jsem školní doktorka," napřáhla ke mně ruku a uculila se.

„Co tu dělám?" ignorovala jsem její napřáhnutou ruku. Snažila jsem se dostat odpovědi.

„Melanie, co si pamatuješ naposledy?" usmála se na mě vlídně Elizabeth. Něco nebylo v pořádku.

„Byli jsme na misi. Já, Kate, Ash a Owen. Ocitli jsme se v jeho domě, myslím toho muže, kterého jsme měli zabít, ale on to čekal. Zabila jsem ho a pak nasedla do auta," zarazila jsem se.

„Pak jsi odpadla Melanie," doplnila mě. „Potom, co jsi nasedla do auta, tak si odpadla,"

Rozhlédla jsem se a přikývla. Cítila jsem, jak se mi vlasy lepí na čelo. „Co se se mnou děje?" slyšela jsem, jak se mi třese hlas. „V poslední době mi je jen špatně a hlava mě bolí při každém kroku," opřela jsem se čelem o dlaň a povzdechla jsem si. „Nikdy se mi to nestávalo, není to normální," zabrblala jsem. „Myslíte, že..."

„Nic si nemyslím, tady jde o fakta Melanie," přerušila mě doktorka. „Vím, co se s tebou děje," smutně se usmála. „Chci ale, aby si to pochopila," otočila další papír. „Snad ti nějak tyto otázky pomůžou, aby sis uvědomila svou chybu."

„Mou chybu?" uchechtla jsem se a podívala se na doktorku. „Je má chyba, že mi je zle?"

„Přesně tak," přikývla doktorka.

„To snad nemyslíte..."

„...vážně?" doplnila mě. „Myslím a teď na chvíli mlč Melanie," zatvářila se hrozivě. „Teď mi upřímně odpověz na všechny mé otázky, ano?"

„Ano," odpověděla jsem a podívala se na své ruce.

„Jak dlouho máš ty bolesti nebo chvilkové závratě?" vytáhla si z kapsy kus papíru a scvakla s prupiskou. Pak vzhlédla a nadzvedla obočí.

Zavřela jsem oči a snažila si vzpomenout. Kdy to všechno začalo? „Asi měsíc, možná dva."

„Dobře," zapsala si mou odpověď a pak pokračovala: „Co tvé nálady?" – „Menstruace?" - takhle to pokračovalo asi pět minut. „Co tvůj pohlavní styk?"

Zaskočila mě svou otázkou. „V posledních třech měsících dva."

„Zajímavé," pokývla doktorka hlavou a roztáhla plachtu okolo nás. ""Došla jsem k závěru Melanie," schovala si propisku do kapsy od pláště a ledově se usmála. „Jsi těhotná Melanie," řekla, ale já ji nevěnovala pozornost. Zastavil se mi dech. "Gratuluji, už to je něco málo přes měsíc," otočila se a položila papír na desku stolu.

„To není možné," protestovala jsem omráčeně. V téhle chvíli jsem si prošla několika fázemi. Od popírání až ke zlosti. „To sakra není pravda!" zakřičela jsem a chtěla do něčeho praštit.

„Ale je dítě," uchechtla se. Už mi nepřišla tak příjemná, jako na začátku. „Budeš matka, drahoušku."

Musela jsem se rychle dostat pryč. Vstala jsem a podívala se na své nohy. Měla jsem jen ponožky, ale nechtěla jsem být s touto ženou v jedné místnosti ani jedinou další sekundu.

„Měj se Melanie," rozloučila se se mnou Elizabeth, když jsem se rozběhla pryč.

„To není možné," šeptala jsem si, cestou k pokoji, sama pro sebe. Měla jsem si to uvědomit. Měla jsem být chytřejší.

Chtěla jsem brečet, křičet nebo do něčeho jen kopat. Snažila jsem se nevěnovat pozornost mým ledovým nohou. „Kurva!" zakřičela jsem do chodby.

„Melanie?!" zaslechla jsem své jméno. Rychle jsem si utřela oči, jen pro případ, a pak se v klidu otočila.

„Amando!" usmála jsem se a byla ráda, že jí vidím. Její usměvavá tvář mi chyběla a bláznivé poznatky taky. Jenže Amanda se neusmívala. Netvářila se zrovna šťastně, že mě vidí.

„Přestaň se motat kolem Raye," varovala mě Amanda. Její pohled mě přímo vraždil, ale já to nechápala. Co jsem udělala? Chtěla jsem zpátky svou kamarádku.

„Amando, já nevím, o čem to mluvíš," řekla jsem opatrně a chytila se za břicho. Na tohle jsem neměla náladu.

„Viděla jsem, jak se na tebe Ray dívá. Viděla jsem, jak se k tobě chová. Viděla jsem to!" postupně navyšovala hlas, ale já pořád nevěděla, o čem mluví. „Víš, co udělal jako první, když ses vrátila z mise? Běžel za tebou."

„Nic jsem neudělala, Amando. Jsme kamarádi," zašeptala jsem a zpříma se jí podívala do očí, v kterých jsem spatřila opovržení a hlavně zlost.

„Proč Melanie?! Byla jsem na tebe hodná!" začala křičet. „Když tě ostatní pomlouvali, já se tě zastávala!" slzy se jí vydraly do očí a já ji litovala víc než sebe.

„Je to můj nejlepší kamarád Amando," zavrtěla jsem hlavou. „Nikdy bych ti úmyslně neublížila," pokračovala jsem. „Mám tě ráda," smutně jsem se usmála.

„Jenže si mi už ublížila," řekla ublíženě. „Ray dává přednost tobě přede mnou a to jsem jeho holka. Gabe tě odkopl, protože poznal, co jsi zač. Owena sis omotala kolem prstu a to samé Raye. Jsi mrcha."

„Jsem těhotná!" naštvaně jsem vykřikla. Ztratila jsem nervy. „Panebože nebudu se tu starat o tvé problémy, které ani neexistují, Amando! Vzpamatuj se konečně!" ukázala jsem na ní prstem. „Jsi jen dítě, které ví o životě hovno. Nestěžuj si tu a raději běž za Rayem, aby si tu neztrácela čas!"

Celou dobu Amanda mlčela a dokonce ještě pár sekund potom, co jsem skončila. Za černými pramenů vlasů se schovával její obličej. Přesto jsem viděla její oči. Bylo v nich tolik smutku a v té chvíli jsem věděla, že jsem to přehnala.

„Amando, moc mě to mrzí..." odmlčela jsem se.

„Ne Melanie," odstoupila ode mě Amanda. „Pořád si myslíš, že tvé problémy jsou na prvním místě, ale opak je pravdou. Svět se netočí jen kolem tebe. Ty by ses měla vzpamatovat," zašeptala. „Možná si mi neublížila předtím," pokračovala Amanda. „Ale teď ano. Jsi jen obyčejná děvka a tady se to potvrdilo," povzdechla jsi.