Veritas

Víc Zmijozelů chytíš na med než na ocet (17. týden)

Nejdřív považoval za správné držet se pár dní dál od Snapea, byl velkou připomínkou jeho nejistot, jenže po dvou dnech zjistil, že to není tak snadné. Trávit čas ve společnosti přátel a hlavně Ginny bylo nesmírně frustrující. Zejména být s dívkou ho deptalo. Zažíval pocity stísněnosti, když ho objala, vzala za ruku nebo si k němu jenom blízko přisedla. Prázdnota se změnila v úzkost a úzkost se hromadila v tvrdou kuličku zlosti hluboko v jeho hrudi.

A Snape mu ještě přidal slovy, kterými se s Harrym rozloučil. Zněla mu stále v hlavě 'Pak mohu jen doufat, že svůj život vyřešíte k mé spokojenosti.'. Co tím myslel? Mohl vědět, o čem přemýšlí? A co znamenalo to 'k mé spokojenosti'? Co by Snapea učinilo spokojeným a týkalo se to Harryho? Mohl tím lektvarista o něj naznačovat zájem? Proč vůbec přemýšlel o tom, jestli o něj má Snape zájem, ba co víc, proč se mu ta představa líbila?

Kdyby tak byl někdo, kdo by mu uměl poradit, jenže jediný homosexuál v jeho okolí byl právě Snape a pak samozřejmě Brumbál. Copak ale mohl se sto let starým mužem probírat své zmatené pocity ohledně vlastní orientace? Jak by mu to vlastně podal?

Dobrý den pane. Nejsem si jistý, ale myslím, že bych mohl být na kluky, a víte, taky si myslím, že o mě má zájem Snape a já nemám vesměs nic proti tomu. Co mám dělat?

Oh chlapče, ale to je přeci jasné, rozejdi se se slečnou Weasleyovou, pokud s ní nejsi šťastný, a buď s nějakým pěkným chlapcem, pokud si myslíš, že bys s ním byl šťastný. A jestli ten chlapec bude Severus Snape, pak budu nadšený. Uspořádáme svatbu, adoptuješ jeho dceru a budete tvořit rodinu. No, nebylo by to nádherné?!

Bylo a kdykoliv na to pomyslel, tak měl tendenci začít se hystericky smát. Copak ho vůbec kdy Snape fyzicky přitahoval? Netušil, nevěděl a mozek se mu zavařoval, když přemýšlel, jestli tomu tak někdy bylo, věděl však, že chránit ho, držet ho za ruce, být s ním, nikdy nebylo nepříjemné, vlastně to spíš bylo velice příjemné. Snape, zatracený umaštěný netopýr z podzemí, byl s konečnou plaností ve skutečnosti zábavný, zajímavý a v mnoha ohledech fascinující člověk, na kterého intenzivně reagovalo jeho léčitelské nadání a během týdne, jak si jako přídavek k frustraci, uvědomil i on sám. Myšlenka na to, jaké by to bylo Snapea políbit, se stala jeho každodenním chlebem. Netušil, jestli by se mu to líbilo nebo ne, ale zkusit by to chtěl.

„Snape přibral," prohlásila Ginny sedící po jeho boku a on se díky tomu zakousl do vlastního jazyka, jak se lekl. „Všimli jste si toho?"
„Máš na mysli tu pneumatiku kolem pasu, co se snaží bezúspěšně skrýt?" řekl Dean se souhlasem v hlase.

„On nemá pneumatiku," ohradil se proti takovému nařčení a skousl si jazyk podruhé, tentokrát úmyslně. Bránit Snapea před přáteli byla ta největší hloupost, co mohl udělat a jedině tak prozrazovala jeho slabost vůči lektvaristovi.

„Hele a už ses na něj koukl z boku? Vždyť má pupek jak moje teta, když byla v pátém měsíci," potřásl Dean hlavou. Bylo to směšné, jelikož se ve své podstatě trefil. Zároveň to byla jasná známka toho, že už lektvarista vážně dál nebude moci svůj stav skrývat. Lidé si podle všeho už začali všímat přibírání na váze a jiného tvaru těla. Zvažoval, jestli by měl jít za ním a říct mu to nebo zůstat u původního plánu, počkat až po Vánocích, jak byli všichni domluveni. Rozhodl se, že to nechá být, za jeden týden navíc se stejně nic neprovalí.

„Snažím se ho moc si neprohlížet," zamumlal směrem ke svým úkolům rozloženým na stole. Ještě aby si začal Snapea všímat víc, než bylo zdrávo, to by se pak dozvěděl od svého podvědomí takové věci, jako že má muž neobvykle dlouhé nohy a fascinující pavoučí prsty, a to by vážně nebylo dobré. Na to byl příliš zmatený.