Veritas

Člověk, co nemívá štěstí (13. týden)

Hned po probuzení jí spolužačky nadšeně upozornily na sníh, přesněji říkaly, že trochu nasněžilo. Při pohledu skrz okna pokoje pochopila, co si pod tím Angláni představují. Půlmetrovou sněhovou pokrývku kam jen oko dohlédlo. S pootevřenou pusou sledovala tu bílou nadílku, jakou vídala jen při vánočních prázdninách slavených na horách. Zároveň si zazoufala, protože na sebe neměla nic dost teplého, a navíc když zamračeně změřila svůj odraz v zrcadle při čištění zubů, zjistila, že vybledla. Kůže, vlasy, oči... všechno to z hořké čokolády za poslední dva týdny přešlo v barvu mléčné kávy. Vypadala strašně.

Odpoledne, kdeyž vybíhala po schodech ze sklepení, zaslechla cosi o menší sněhové přeháňce. Už tušila zradu a nemýlila se. Za obrovskými okny v přízemí se sypal sníh v nepřetržitých provazcích, zvětšuje tak bílou peřinu nejméně na dvojnásobek. Jestli tohle byla mírná přeháňka, pak doufala, že chumelenice se tu nikdy nedočká. Za takových okolností to tu muselo vypadat jako na Severním pólu, když Santa není doma; hromady zachumlaných skřítků, jen ona by mezi nimi vyčnívala.

Po konci vyučování si jen hodila učebnice do pokoje a zamířila si to s dopisem pro matku do sovince. Také doufala, že už tam bude mít k vyzvednutí balíček s teplým oblečením. Opravdu už by se jí hodil, jenže máma byla holt máma, práce byla vždy na prvním místě a Tina se úspěšně držela v těsném závěsu. Její práce... v posledních dvou dopisech o ní podivně často mluvila, něco v tom smyslu, jak je to složité, ale že je úspěšná. Také projevovala podivuhodný zájem o Harryho, ředitele a strašlivého profesora Snapea. Nechápala, proč se matka ptá, ale popsala tak nějak všechno, co se k ní doneslo o těch třech.

Otevřela si dveře do sovince a málem narazila do Pansy. Dívka jejích snů stála mezi dveřmi jen tak v uniformě, nesmyslně zavázanou silnou šálu kolem krku a na tváři výraz podobný bouřkovým mrakům.
„Ahoj," pozdravila ji, dobře si vědoma toho, jak se jí na obličeji rozšiřuje přitroublý výraz.

„Uhni. Zavázíš mi v cestě," zavrčela Pansy, strčila do ní ramenem a protáhla se pryč.

Narazila bokem do futer, bolelo to, ale to bylo bezpředmětné. Nedávalo jí smysl, proč se k ní její anděl tak zle chová po tom, co si rozuměly nad pitím u Prasečí hlavy. Strávily tam celý den. Smály se i si vážně povídaly. Tedy Tina hodně povídala o Americe, starých kamarádech a famfrpálu, zatímco Pansy upíjela máslového ležáku s přimhouřenýma očima, výraz ve tváři, který Tinu způsoboval příjemně mrazil v zádech, ji sledovala a pečlivě poslouchala. Měla dojem... ne byla si jistá, že k sobě našly malou cestičku. Celý ten společný den sunula ruku po stole, pomalu a opatrně, až se dotkla Pansyiných prstů s dlouhými nehty, a tak setrvala na hranici mezi skutečným dotekem a iluzí doteku. A anděl se neodtáhl, jen dál mhouřil oči a špulil rty.

Proto nedokázala pochopit, proč se k ní Pansy od té doby chová tak hnusně. Přehlíží ji na chodbách, nereaguje na nesmělé pozdravy, ani neodpovídá na dlouhé pohledy. Jako kdyby nikdy žádné Prasinky nebyly. Bylo to tak skličující. Cítila se odstrčená a zrazená. Co udělala během toho dne, že si zasloužila až tak obrovský trest. Nebo to snad mělo něco společného s tou hloupou mezikolejní válkou? Všichni nenáviděli Zmijozely a jejich kolejního ředitele, zatímco Nebelvíři byli nejlepší, protože měli Harryho Pottera. To bylo tak dětinské a nesmyslné. Nerozuměla tomu ani nechtěla rozumět.

Se smutně skloněnou hlavou vešla do sovince, pozdravila se se sovami a jednu slušně požádala, jestli by neodnesla dopis matce. Sova decentně zahoukala a nastavila nožku, aby jí na ni mohla Tina přivázat psaní, pak už jen mávla křídly a ztratila se ve vikýři. Ještě z okna zkontrolovala, jak jde sově letět v řídce se snášejícím sněhu, když zjistila, že dobře, tak se šla podívat do své přihrádky na balíky. Našla tam jeden, ale byl rozbalený. Někdo ho drze roztrhl, takže to bylo vidět, a cosi z něj vytáhl. Otevřela ho zcela a zjistila, že to byla nejspíš souprava oblečení. Teplý svetr, rukavice, obrovské chlupaté klapky na uši... a šála, která chyběla. Všechny věci byly laděné do fialové barvy, přesně takové, jakou měla ta šála, co měla na Pansy na sobě, když na sebe narazily ve dveřích. I když se to zdálo neuvěřitelná, její anděl jí prostě vykradl balíček.