Veritas

Můj velký den (20. týden)

Dnešní den považoval odjakživa za nejstrašnější ze všech, bylo totiž devátého ledna, což byl den jeho narozenin. V první řadě si každý rok připadal starší a starší, blížící se pomalu, ale jistě ke smrti, a zadruhé měl v tu dobu Brumbál ve zvyku ho překvapit nějakým strašným dárkem. Jako třeba loni, když mu dal sadu dvaceti pěti sběratelských kachniček do vody. To si snad myslel, že se Severus koupá s kachničkou? I když na druhou stranu, teď by se mu kachničky do vody mohly hodit, vzhledem k tomu, že bude mít doma dítě. Jistě ne hned, ale za dva roky určitě, vždyť přeci děti mají rády hračky do vody. Alespoň co slyšel.

Letos bylo všechno o to horší, že mu život znepříjemňovaly novinové články. Proč se vůbec někdo v novinách zajímal o tak pro veřejnost bezvýznamného člověka, jako byl on. Jistě. Ve své podstatě měl klíčovou roli v celé válce proti Pánovi zla a věděl to, jenže patřil ke stínovým vojákům, co raději zůstávají nepoznáni, ne, aby na svou deset let starou fotku koukali v každém ranním vydání Denního věštce. Ano, noviny dokázaly během celého týdne napsat na každý den jeden článek spekulující o jeho těhotenství, zejména pak o jménu a původu otce. Bylo jen s podivem, že už se dávno nedobývaly do bran Bradavic. Možná je Brumbál nějak odháněl.

Každopádně dnes nestál o dárky, jakékoliv včetně těch pro jeho dceru. Muset čelit pohledům a šeptandě studentů, již byli bezpochyby jedním z hlavních zdrojů všech kouzelnických bulvárních plátků, bylo vážně vyčerpávající. Odebral jim i za to pár bodů sváděje to na drzost vůči učiteli a zároveň se snažil vypozorovat, odkud na něho Brumbál zaútočí s přáním hezkých narozenin. Nutno ale podotknout, že starý čaroděj sice pořádal každý rok hon, aby mu mohl popřát, ale respektoval Severusovo přání nikomu o jeho narozeninách neříkat. Datum tedy znal jen ředitel a McGonagallová, která se jako jediná z profesorů obtěžovala někdy podívat do Severusovy staré studentské složky, uložené ve sklepním archívu školy.

Kolem třetí odpoledne už ho od neustálého chození a de fakto schovávání před Brumbálem začaly hrozně bolet nohy. Měl na výběr buď běžet do sklepení a pak na jídlo zase za pár hodin zpátky, nebo si na chvíli někam sednout a odpočinout. Zvolil druhou možnost a výklenek hezky všem na očích, ve kterém se zakryl zastíracím kouzlem. Mohl s pobavením sledovat hemžení studentů procházejících kolem, kteří však neměli potuchy o tom, že tam sedí.

„Severusi!" dolehl k němu Brumbálův hlas. Strnul, doufaje, že si ho starý čaroděj nevšimne. Samozřejmě marně, to už byl ředitel u něj a usmíval se mu přímo z vrchu do obličeje, jako kdyby si snad ani nevšiml, že má kolem sebe Severus rozestavěná zastírací kouzla.

„Pan... Albusi," vzpomněl si na tykání a vstal ze svého strategického úkrytu, když už byl beztak prozrazen. Jedno mávnutí hůlkou a všechna kouzla kolem sebe nadobro zrušil.

„Hledal jsem tě všude po hradě. Člověk by netušil, jak je těžké chytnout jednoho těhotného mládence," veselil se Brumbál, když ho bral pod loktem. „Pojď, chlapče, mám pro tebe narozeninové překvapení. Bude se ti líbit, uvidíš."

„O tom nepochybuji," utrousil sarkasticky, leč marně, protože ředitel si stejně mlel a hlavně myslel svou.

Ať ho vláčel kamkoliv, zřejmě se tam nacházelo obrovské překvapení velikosti nahého striptéra v dortu nebo něco podobně šíleného, protože Brumbál měl v očích ten příznačný lesk, nevěstící nikdy nic dobrého pro jeho nebohé oběti, jež mu uvízly v kostnatých spárech. Měl raději jít do toho sklepení, kašlat na dekorum a udržení zdání normálnosti a objednat si jídlo dolů do svého pokoje. Tam by ho sice Brumbál jistě našel, ale musel by mu svůj dárek přinést dolů pod nos a ne ho nutit někam, bůh ví kam, jít.