Veritas

Obranný reflex

Cítil se divně. Nebylo mu špatně, to vůbec ne, ani na sobě nepozoroval příznaky žádné počínající nemoci či opožděné následky nějakého prokletí. Jak prohlídka, tak série kouzel byly stále v pořádku. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že něco není, jak má, přesto... Přesto tu byl divný pocit, který neuměl vysvětlit. Pronásledoval ho všude, kudy šel, a vyvolával v něm dojem, že není sám. To bylo extrémně zvláštní, jelikož on byl sám po celý svůj život. Samozřejmě nemluvil tu o samotě jakožto stavu, kdy kolem nejsou lidé, ale o samotě jako duševním rozpoložení. Teď tu samotu necítil a nebyl si jistý, jestli je to příjemné nebo děsivé.

Každopádně se ten podivný pocit snažil zakrýt ještě větší zlostí na všechno kolem sebe, včetně duchů, takže dokonce i ti raději zalézali do zdi, když svižně rázoval k ředitelně. Heslo bylo „kávová broskvička", takže raději ani nezkoumal, co to je, protože se mu z toho udělalo podivně mdlo a asociovalo mu to věci, které by asi nemělo. A z cesty nahoru měl taky divný dojem, skoro jako kdyby měl za chvíli cítit závrať. Nikdy se výšek nebál, nebo jako třeba pohybu na koštěti. Snad jedině že by to přicházelo s věkem. Copak byl ale tak starý, aby už měl stařecké problémy? Nebylo mu ani čtyřicet, i když pravda, tělo měl asi zhuntovanější než leckterý osmdesátník. Třeba takový Brumbál ve svých sto letech čupr hoch. Divně ho při té myšlence zamrazilo v hrudi, jako kdyby něco říkalo, že Brumbál je sice zdravý a čilý, ale zůstal sám, bez blízkých přátel a bez rodiny. Na rodinu nikdy nepomyslel, na vlastní rodinu, jako na partnera a případné potomky, i když třeba ne z jeho krve.

„Vím, že jsem tě sám spěšně zavolal, ale klepat je myslím i v tomto případě slušnost," probral ho ze zamyšlení Brumbálův hlas.

„Co prosím?" zeptal se a rozhlédl. Překvapeně zjistil, že stačil během přemýšlení vyjet schodištěm ke dveřím ředitelny a vstoupit bez klepání.

„Ach, omlouvám se, pane řediteli, byl jsem zamyšlený," mírně pokývl v omluvě. „Chtěl jste mě vidět?"

Starý čaroděj si ho změřil dlouhým pohledem svých modrých očí podobných dvěma ledovým plamínkům. Pokaždé, když se na Severuse takhle díval, tak z toho měl stejný pocit jako s Pánem zla, jen v tom nebyla agresivita. V obou případech to jednoduše znamenalo, že se vám dotyčný snaží asi z drobků na klopě vyčíst všechno, co se vás týče, včetně toho, co jste měli k snídani. A ne, nepotřebovali k tomu nitrozpyt, stačilo jim jen pozorování.

„Ano, chlapče, posaď se tady," pokynul mu ředitel ke křeslu a počkal, až si Severus sedne, pak pokračoval. „Pověz mi, jak se má Tom?" dotázal se konverzačním hlasem, jako kdyby se neptal na počínání jednoho z nejnebezpečnějších a nejmocnějších čarodějů na světě.

Severus se neubránil ušklíbnutí. Mohlo by to vypadat jako arogance ze strany starého čaroděje, jenže on nebyl ten, který se měl bát, že ho Pán zla zaživa naporcuje. Byli si mocí nejspíš zcela vyrovnaní, jejich souboj by skončil smrtí vyčerpáním jednoho z nich, a navíc Brumbál na Pána zla z nějakého důvodu často pohlížel, jako kdyby byl stále jeho studentem. Nějaká profesionální deformace.

„Nic se nezměnilo. Jeho rozkazy jsou, alespoň co se mi doneslo, udržovat pozice a pomalu infiltrovat. Další podobnou akci jako loni rozhodně uspořádat nechce, přinejmenším já o tom nic nevím," zdůraznil, taky samozřejmě nevěděl všechno. „Setkání byla během prázdnin jen dvě. Jedno těsně potom, co jsem se zotavil, a teď před dvěma dny. Zdál se osobně, že je klidný a pokud to ode mě není troufalé, tak mám dojem, že vypadá, jako kdyby na něco čekal. Trpělivě čekal."

„Hmm, zajímavé," zabručel Brumbál, prohrabuje si vous. „Bylo by dobré zjistit, jestli jeho čekání nesouvisí s podivnými zmizeními lékouzelníků na celém světě," Severus nad jeho slovy tázavě pozvedl obočí. „Neslyšel jsi o tom? Ach, jistěže ne, byl jsi na dovolené a nesleduješ světové zpravodajství... Ve státech po celém světě zmizely k dnešnímu datu dvě desítky nadaných lékouzelníků. Nikdo, až na mě, si to prozatím nedal dohromady ani v tom nevycítil Tomův rukopis."