Veritas

Bleskově odhalené tajemství

Dvacet čtyři nesnesitelných hodin. Tak dlouho ještě musel čekat, než konečně nastane úleva od jeho utrpení. Ráno lektvar připravil, podle návodu ho vložil do křišťálové lahvičky tavené v dračím ohni a nechal dozrávat. Celý den. Dobře, mohl být rád, že se nemusí lektvar dělat v určité fázi měsíce nebo třeba pod vodou, i takové existovaly. Den ještě přežije, když se vyhne Poppy, Brumbálovi, Potterovi – toho by nejspíš zabil, kdyby ho potkal jinde než na hodině – a dá si na uklidnění jednu, dvě možná tři sklenky něčeho ostrého. Nakonec to dopadlo tak, že ty sklenky byly čtyři během dopoledne, takže odpoledne z nich měl příšernou kocovinu. Ze čtyř sklenek! On, který dokázal vypít láhev, natančit na vratkých nohách před Pána zla a předstírat, že je hodný Smrtijed. Nesnášel svůj jiný stav a byl rád, že se ho zbaví, do té doby bude na Pottera plivat jed a kroužit kolem něj, aby si chlapec uvědomil, že je za to všechno vinen on.

Hodina lektvarů pak byla obzvlášť zábavná, když mohl i Grangerové a Weasleyovi pořádně zvednout madle. Nejlepší lék na kocovinu bylo přivádět k šílenství ostatní. Skutečně, když se vracel do svého pokoje, kde si hned otevřel další láhev, tak ho hlava skoro ani nebolela. Ještě méně ho bude bolet, až si ji naplní dalšími tak deseti sklenkami režné.

°°0°°

Dnešní hodina lektvarů byla nejstrašnější ze všech, co kdy zažil, včetně té úplně první. Podle Snapea neuměl ani správně držet nůž, za což si samozřejmě zasloužil odebrat body. Lektvarista nad ním stál neustále tak těsně, až to bylo nepříjemné, sledoval jeho postup vaření a přitom Harryho rozptyloval hned třemi způsoby. Samotnou svou přítomností, svými řečmi a v poslední řadě tím, jak celkově působil na mladíkovu léčitelskou magii. Vážně se špatně pracuje, když máte potřebu se obrátit ke svému učiteli a začít mu osahávat břicho. Naštěstí čím víc času strávil ve Snapeově společnosti, tím menší jeho nutkání bylo. Sice se nezbavil neschopnosti se s lektvaristou pořádně pohádat, za což si taky vysloužil od spolužáků zamračené pohledy, ale dokázal přinejmenším dovařit ten zatracený lektvar. Skoro. Na konci mu profesor odebral body za to, že strčil naběračku do lektvaru špatným směrem – netušil, že existuje nějaký správný směr, jedině tak správný konec – to už Hermiona nevydržela a zastala se ho, když to neuděl sám. Vysloužila si za to tak ohavný proslov plný skrytých urážek, že i Hermiona, veskrze odolná proti Snapeově hulvátství, měla bezmála slzy v očích. Logicky, jakmile to Ron viděl, tak vycenil zuby, naježil hřívu a pustil se do její obrany. Proslov se protáhl na dalších deset minut, kdy pro změnu lektvarista urážel Rona a donutil ho rudnout střídavě vzteky a rozpaky.

Harry na to na všechno koukal, dobře si vědom toho, že by se měl rozčílit až k nepříčetnosti a své přátele hájit, jenže byl neschopný takový hněv v sobě vůči Snapeovi vyvolat, či ho dokonce vypustit ven. Nechoval se správně, věděl to a věděli to i ostatní, když jen tiše stál u svého kotlíku a sledoval, co se děje. Nejodvážnější věc, co udělal, bylo, že postoupil o pár kroků vpřed a pokusil se Snapea dotknout ve snaze ho uklidnit. Naštěstí lektvarista postoupil o krok stranou dřív, než ten pohyb stačil dokončit, a navíc si ani nevšimnul, oč se Harry pokusil. Jistě by za něco tak drzého jako dotýkání se profesora dostal školní trest na zbytek roku, při kterém by drhl mušle na pánských toaletách vlastním kartáčkem na zuby, který by pak musel používat.

Hodina se díky lektvaristově nepříčetnému vzteku protáhla o dvacet minut, a kdyby nebyla poslední, tak by měli všichni problémy, i zmijozelští. I ti, kupodivu, dnes byli hodnější než kdy dřív, včetně Draca stojícího u svého kotlíku docela vzadu v rohu a sledujícího Snapea znepokojením rozšířenýma očima. Nejspíš to hadí kolej od rána schytávala od lektvaristy stejně jako všichni ostatní.