Veritas

Jak se dá změnit můj svět? (16. týden)

Jeho vztah s Ginny se stal něčím nerealistickým od jejich společné chvilky v prefektské umývárně. Jako by pocit prázdnoty, nesprávnosti a neuspokojení prostoupil do hloubky celou jeho osobnost jako nikdy předtím a ona to vycítila. Nebo ji možná prostě urazil tím, co udělal, ač se mu to zdálo docela přirozené. Ona sama s ním šla do koupelny. Sama navrhl masáž zad. Sama mu začala mazat modřiny. Sama si klekla na zem a sama vzala jeho penis do pusy. Ať si rekapituloval ty chvíle, kolikrát chtěl, nikde tam nenašel moment, kdy by Ginny k čemukoliv nutil. Dobře, asi by uznal jeden moment, kdy se zachoval malinko rozkazovačně, jenže to si přece jen řekl, co chce. Bylo na tom něco špatného? Možná ano, co on věděl, jak to správně funguje. Neměl, koho by se na to zeptal, snad možná vyjma Nevilla. Možnost zajít za ním do jeho malého bytu sdíleného s Lenkou – překvapeně mu došlo, že tam od začátku roku nebyl – zvažoval zrovna ve chvíli, kdy se Ron vrátil ze sovince s dopisy a z knihovny s hromadou knih o lektvarech kvůli poslednímu referátu, na kterém pracovali.

„Tady... vzal jsem ti v sovinci dopisy," podal mu kamarád hromádku dopisů. Určitě tam muselo být od Remuse s Tonksovou, nejspíš také od paní Weasleyové s jejím manželem, která mu psala stejně často jako svým dětem, a pak časopis o famfrpálu a lékouzelnictví, který si objednat celkem nedávno. Velké spoustě věcí v něm nerozuměl, ale bylo zajímavé v něm listovat a číst si některé teorie a objevy.

Druhou várku předal Ron Hermioně a zároveň se vedle ní posadil, jak už bývalo poslední dobou jejich zvykem. Nakláněl se k ní ještě častěji než dřív a občas jí dokonce dal ruku kolem zad. Harry začal zvažovat, jestli to dělá bezděčně, nebo spolu začali tajně chodit a nechtějí mu to říct. Sice nechápal, proč by mu to nechtěli říct, ale třeba se báli, že by žárlil. Nejspíš ano, trochu, oni dva vypadali, že se k sobě hodí a dívali se na sebe takovým způsobem, jakým on na Ginny nikdy nenahlížel.

„Možná bys měl chvíli počkat, Neve!" dolehl k němu od vchodu Lenčin neobvykle rozrušený hlas.

„Já nemůžu... musím s ním mluvit... Lu, prosím, nech mě," odpověděl jí na to stejně Neville a už se hnal přes místnost směrem k nim.

Zaraženě ho sledoval. Obličej měl bledý a zároveň pokrytý rudými skvrnami, někde si zapomněl kravatu a pravděpodobně se také neučesal, protože mu blond lokny nějak tak podivně trčely do stran. Bylo neobvykle ho takhle vidět. Neville byl veskrze flegmatický člověk, tichý, jehož si nikdo nevšimne, dokud ho nepostavíte proti skupině Smrtijedů. Takže taková tichá voda břehy mele.

„Ona to tak nemyslela!" vykřikl a divoce zašermoval rukama jen, co dorazil k naprosto zmatenému Harrymu. „Jen se jim snaží pomoct... nechtěla tě urazit. Prosím, odpusť jí to! Dala by všechno za to, aby mu mohla pomoct.... kdyby mi to nejdřív řekla, ale ona ne... Vždycky si dělala, co chce... Při Merlinovi tě prosím, neber si to osobně!"

„Heh? Co?" nechápavě vzhlížel k udýchanému kamarádovi. Netušil, o čem to Neville mluví, a nebyl jediný, protože i Hermiona s Ronem na něj hleděli zmateně.

„Mluvím o dopisu od mé babičky," vůbec to neobjasnil Neville, ač se o to zcela zjevně snažil.

„Jaký dopis?" zeptal se více méně pro sebe, protože to už začal listovat stůžkem, jenž svíral v rukou.

„Tys ho ještě nečetl...?" uvědomil si právě kamarád.
„To jsem se ti snažila celou dobu říct," ozvala se Lenka. „My máme vlastní vikýř pro sovy, ale Harrymu dopisy chodí do schránky v sovinci, když ho sovy nezastihnou ve Velké síni. Myslela jsem si, že ho ještě nebude mít u sebe."

Neřekl nic, to už totiž našel příslušný dopis, rozlomil temně zelenou pečeť a vytáhl ven složený list tenkého bílého pergamenu. Pokrytý byl drobným písmem svou zdobností hodně podobný tomu Brumbálově, jako kdyby všichni lidé starší sedmdesáti let měli stejného učitele ve škole toužícího jejich písmo udělat svou kudrlinkatostí co nejméně čitelným. Musel si ho hodně zvednout k očím, aby ho mohl přečíst.