Veritas

Nabídka, která se neodmítá

Ležel na své posteli a díval se do podivně nerealistického stropu. Točil se, houpal, prohýbal a zase zklidňoval, aby se mohl rozhoupat a rozvlnit s novou energií. Nedalo se na to koukat.

Hodil nohy z postele, pomalu se postavil v obavě, aby se nezapotácel, když se nic nestalo, tak se vydal ke koupelně. Po cestě si sebral ze sesle v nohou postele župan a natáhl si ho volně na pyžamo. Příjemně hřál v jinak chladné místnosti a poskytoval protiklad proti doslova ledové podlaze v koupelně.

Opřel se o hranu umyvadla a ze skříňky nad sebou začal vytahovat holící potřeby. Zaspal. Bylo už půl šesté ráno, což v jeho případě znamenalo, že měl opravdu dobrou noc plnou spánku. Šel spát už v půl jedné a vstal až skoro v šest. Celých pět hodin spánku, jinak požehnání a radost na celý den, mu dnes nestačilo k tomu, aby se vůbec rozhýbal. Připadal si jako zaseknutý hodinový strojek.

Složil pěnu na holení vedle břitvy a podíval se na sebe do zrcadla. Náhle se nepoznával. Dívala se na něj tvář, na kterou byl zvyklý, nijak pěkná, ale zároveň ne vzbuzující záchvaty křiku plného hrůzy či odporu. Znal tu tvář odmalička. Holil ji každé ráno i večer už posledních dvacet let. Dnes byla jiná, spíš to vypadalo, že se dívá na cizí portrét, snad někoho z rodiny, kdo je mu podobný.

Z náhlého nevysvětlitelného popudu, vytáhl z kapsy kalhot hůlku a vyvolal v prostoru velké zrcadlo. Tedy jen jeho iluzi, ovšem stejně lesklou a odrážející celou místnost, jako kdyby to bylo skutečné zrcadlo z pravého skla dost velké na to, aby se v něm celý viděl. A také se na sebe podíval. Od hlavy až k patě.

Nadprůměrně vysoký kouzelník, blížící se ke čtyřicítce, i ve volném oblečení jasně hodně hubený, ba až vyzáblý a s dlouhými končetinami a prsty. Ve tváři bledý, trochu do žluta, velký nos orlího tvaru, černé pichlavé oči, tenké bezbarvé rty a mastné vlasy, visící kolem tváře. To byl odraz, který vídal v zrcadle celé roky, nikdy mu nepřišel divný, až do teď. Dnes se prostě nepoznával.

Měřil si sám sebe zasmušilým pohledem člověka, co vidí něco neznámého a nehezkého zároveň. Bez přemýšlení si stáhl župan, po něm i horní díl pyžama a obojí to hodil na umyvadlo. Rukou si sjel po prsou řídce porostlých tvrdými černými chlupy, přes vpadlé břicho až k pupíku a níž po černé lince dalších chlupů končící pod okrajem nízko spuštěných kalhot pyžama. Cítil vlastní dotek na své kůži, přesto si stále připadal tak cizí. Díval se na sebe, soustředil se na bledou hruď s výraznými žebry, když tu před ním svět zčernal.

Trvalo to jen pár vteřin, během kterých se imaginární zrcadlo díky jeho ztrátě koncentrace rozplynulo ve vzduch, ze kterého vzešlo, a on se zhroutil na okraj umyvadla. Bolestivě se o něj praštil do žeber na pravé straně. Vzepřel se o jeho hladkou chladnou hranu, rukou si přejel po žebrech, načež se mu před očima roztančily barevné jiskřičky. Musel si sednout, jenže tady nebylo kam, takže se prostě sesunul na zadek na studenou podlahu. Jiskřičky si tančily dál, přeskakovaly mu před očima, až se mu z toho zvedal žaludek. Víc než v posledních dnech, tak moc, že se opravdu bál, aby se nepozvracel na vlastní kalhoty.

Po čtyřech, pomalu a opatrně, se dopravil k záchodové míse, sklopil prkénko a opřel se o něj. Z kocovin už byl nacvičený, že zvracet přehozen přes prkýnko je o něco málo pohodlnější, než mít do břicha zaražený studený porcelán. Z mísy se linula silná vůně čistících lektvarů od skřítků. Jindy by právě tohle byl ten spouštěč, nutící jeho žaludek obrátit se naruby, dnes ho to kupodivu uklidňovalo. Silná citronová vůně, překrývající všechny ty ohavné čistící prostředky většinou podobně páchnoucí jako mudlovská desinfekce. Pocit na zvracení odezněl a místo něj se mu nahnaly do pusy sliny. Dostal neuvěřitelnou chuť na citron. Nikdy mu nevadily, ani je neměl rád, prostě je snědl, pokud byl plátek na rybě nebo na salátě. Chuť na ně nikdy neměl.