Veritas

Santa nosí černý plášť (18. týden)

Už podruhé za noc ho probudil neobvyklý pohyb na posteli a podruhé hned po otevření očí viděl Snapea, jak vstává z postele. Tentokrát už se mu dařilo stát na nohou, jen se trochu opíral o sloupek postele.

„Kam jdete?" zeptal se ochraptělým hlasem a vstal ze svého křesla. Každý sval v těle ho bolel jako probodnutý nožem a rozhodně to nebylo jen od toho, jak se kroutil v ušáku při spánku. Znal už dávno ten pocit absolutní vyčerpanosti, ne nepodobný pocitu, co musí mít švestka, když ji vysušují. Jeho tělo bylo vyčerpané včerejším Snapeovým léčením, kdy ho utěšoval jen fakt, že bylo úspěšné. Jedno mrknutí stačilo, aby se přesvědčil o lektvaristově relativně dobrém fyzickém stavu. Přestože jeho magie se zdála být slabší než obvykle a rudá podstata té malé netepala s bujarou energií, tak bylo dobře zřetelné, jak se za noc jejich spojení posílilo. Stále bylo závislé na štěpech Harryho magie držících jejich zpřetrhaná pouta pohromadě, ale zároveň se fialovo-modrá magie urputně natahovala k rudé podstatě, aby ji opět bezpečně zabalila do svých tenkých úponků. A rudá magie jí vycházela vstříc.

Byl to vlastně okouzlující pohled dodávající pocit klidu a uspokojení, přehlušující i jeho naprostou únavu.

„Kam myslíte, Pottere?" zavrčel Snape, vrhl na něj přes rameno jeden ze svých pohledů, než se pomalu vydal směrem ke dveřím koupelny.

„Aha, tak to jo," přitakal, pak se zarazil. „Jdete jenom na záchod, že ano?"

„Ne, plánuji se protahovat odpadním potrubím tak dlouho, dokud nevystrčím hlavu ze záchodové mísy v Brumbálově koupelně," odsekl lektvarista a práskl za sebou dveřmi od koupelny.

„Chápu, hloupá otázka," zamumlal do prázdna.

Pomalu se zase posadil zpátky do křesla. Zdálo se, alespoň co mohl soudit podle magie i Snapeovy mrzutosti, že je mu docela dobře. Skvěle asi ne, ale možná o něco líp než Harrymu samotnému. Až teď, když tu seděl a poslouchal šplouchavé zvuky z koupelny značící, že se muž nejspíš také koupe nebo alespoň holí, mu začalo pomalu docházet, co všechno se mohlo včera stát. Mohl přijít nejen o tu malou, bez které by si už asi neuměl představit svět, ale i o Snapea samotného a bez toho také nevěděl, co by dělal. Byl doslova a do písmene součástí jeho života už mnoho let, nehledě na zvláštní pnutí, jenž ho k němu v poslední době táhlo.

Snape to nazval zalíbení a neschvaloval to. Zalíbení byl hezký výraz, možná dobře označoval, co k němu Harry cítil, protože láskou si nebyl jistý. Spíš něčím jako závislostí smíšenou s prostou touhou mu být nablízku, nesouvisející jen s jeho léčitelským nadáním, nýbrž i se samotným Snapem. Prostě a jednoduše mu na něm hluboce záleželo jako na člověku spíš, než jako na pacientovi. Představa jeho ztráty byla stejně tíživá, jako v případě Siriuse, jen jinak chutnající na jazyku. Kdyby včera nedokázal těm dvěma zavčas pomoci, pak by se ten okamžik připojil k hrůzám, jaké zažil na Odboru záhad.

Musel mu to říct, prostě musel, bez ohledu na Snapeovo přání, aby toho nechal. Nedalo se přeci jen tak nechat na pokoji, když máte někoho rád. Na city se nedalo zapomenout, možná se daly potlačit nebo ignorovat, rozhodně ne vymazat. Hlavně neviděl důvod, proč by je měl mazat. Mít Snapea rád bylo přeci dobré a teď, po tom co se stalo, by to měl vědět. Měl právo být si jistý Harryho naprostou oddaností, díky které bude jeho i dítě chránit za jakýchkoliv podmínek.

Dveře od koupelny cvakly a Snape vyšel ven. Byl oholený a více méně upravený, rozhodně měl čistou košili dopnutou podle svého zvyku až těsně ke krku a čisté kalhoty. Ve tváři byl ale bledý a k posteli přešel pomalým krokem, záda shrbená, jak pro něj nebylo obvyklé. Pomalu se posadil a dlouze vydechl.
„Řekněte mi jediný rozumný důvod, proč tu ještě jste, Pottere?" zeptal se unaveným hlasem, ani ironii do něj nedal.
„Dávám na vás pozor, to už jsem přeci říkal," odpověděl a posadil se vedle něj. Tak tu spolu seděli na veliké, zmijozelsky zelené posteli a mlčeli. Snape mu na to nic neřekl, jen si položil ruku na břicho a nervózně s ní začal přejíždět tam a zpátky. Natáhl se a přikryl jeho ruku svou. Dostal se tak dost blízko dítěti, natolik, že ho mohl dokonale cítit.