Veritas

Překvapivá vstřícnost

Jen co se ráno probudil, zastihla ho brzká ranní nevolnost, která se hned po oholení a osprchování změnila v ranní nevolnost. I když choval k vločkové kaši stále nedůvěru, přestože zbytek včerejšího večera strávil bez zvracení, tak si ji u skřítků objednal. Byla hotová rychle a snědl ji za pět minut. Se žaludkem mu to neudělalo nic, zvláště když si pak zakousl dva pěkné a dobře rostlé citrony. Během snídaně mu dorazil vzkaz od Brumbála, že se má v deset stavit v ředitelně na rozhovor s Giftem, bylo tedy zřejmé, že se mu konečně rozhodl ředitel vyhovět a dát místo profesora obrany. Těšilo ho to míň, než by čekal, že bude, přestože měl škodolibou radost z toho, že Gift přijde o své místo. Nebo se přinejhorším přesune k lektvarům, které, jak dobře známo, devadesát procent lidí nesnáší.

Zjistil, že do desíti má dost času, proto si dal druhou porci kaše, jelikož ta první ho nasytila jen z části a potěšila tím, že ji nevyvrhl, a pak se oblékl s úmyslem vyrazit ven děsit studenty alespoň na chodbách, když nemůže učit.

Když si natahoval kalhoty, tak se chvíli zastavil a přejížděl si rukou po břiše. Nic moc tam neviděl, ani necítil, snad jen možná měl podbřišek trochu nafouklejší. Stejně tak dobře se mohl jenom hodně najíst, nic víc. Jak klouzal rukou po kůži, tak si tak rekapituloval, jak se sem vůbec dostal. Začalo to časem s člověkem, kterého by mohl označit za otce svého dítěte – nechť ho pohltí bezedná propast – pokračovalo jeho snahou se té věci uvnitř zbavit a skončilo tím, že včera ráno stál před zrcadlem, díval se na sebe a byl rozhodnut si dítě nechat. Nebylo nic mezi tím. Žádné racionální uvažování o tom, jestli se o něj zvládne postarat, co bude říkat okolí, jak a kdy se ho pokusí Pán zla unést, aby mohl dítě mít stále pod dozorem ani to, jak vůbec bude těhotenství probíhat. Nic, jen vědomí, že to dítě chce. Snad to bylo sobeckým strachem ze ztráty pocitu, že není sám. Bezedná samota by se jistě dostavila hned po tom, co by tu věc zabil. Věc nebo dítě? Už se v tom sám moc neorientoval.

Vztekle se zamračil nad svou ubohou lítostivostí, jako kdyby byl nastávající svobodná matka. Postaral se sám o sebe, když byl malý, prakticky se vychoval a staral se i o vlastního otce, postarat se o dítě bude proti tomu hračka. Navíc, až už mu nebude hrozit nebezpečí, tak ho prostě svěří do rukou někoho, kdo ví, jak to s dětmi chodí. Ani ti Weasleyovi by nebyli nejhorší, dětí odchovali hodně a ze všech vyrostlo to, co lidé průměrní označují za slušného člověka. Navíc, pokud přežije válku a nezavřou ho pak do Azkabanu, tak by mohl svého potomka navštěvovat, kontrolovat, jestli se mu dostává dobré péče, a všeobecně vědět, že je mu dobře.

To byla ale budoucnost nesmírně vzdálená, v první řadě musí přežít následující měsíce, pak se uvidí, co bude.

Přestal myslet na dalekou budoucnost a vyrazil ven. Musel dát studentům najevo, že je naprosto v pořádku a rozhodně na ně nezanevřel. Na jejich tvářích bylo vidět, že jsou jeho přítomností doslova nadšení. Nejspíš si mysleli, že když vynechal jeden den vyučování, tak jim dnes v sobotu dá svatý pokoj také. Nedal. Nachytal pět dvojic muchlujících se v různých koutech hradu, hromadu děcek všeho věku i obou pohlaví hrajících si s nějakým žertovným vynálezem společnosti W&W nebo alespoň bombou hnojůvkou, a jednu Nebelvírku upozornil, že na školních pozemcích se chodí s celým oblečením, když kolem prošla s průsvitným zadkem na sukni. Nejspíš to bylo něčí zákeřné kouzlo podle toho, jak začala ječet a zakrývat se, ale stejně jí ty body s gustem odebral předtím, než mávnutím hůlky dal její oblečení do pořádku. S pláčem utekla pryč.

Byl by to tedy veskrze příjemné sobotní dopoledne, kdyby nemusel nejméně osmkrát na záchod jen za dobu, co prošel obývanou částí hradu. Začínal si připadat jako vodovodní kohoutek, když se stavoval těsně před desátou po několikáté na pánských toaletách blízko ředitelny. Nesnášel močení na veřejných toaletách, na studentských záchodech ještě méně. Už jako student vždycky čekal, až všichni odešli, pak šel teprve dovnitř, zamknul za sebou a vykonal potřebu. Totéž musel dělat i dnes, jako kdyby byl student. Jenže on si prostě nemohl dovolit, aby ho některý ze žáků viděl rozkročeného nad mušlí, proto taky dodržoval za normálních okolností pravidelný pitný režim, díky kterému si došel po snídani, po obědě a pak až večer, kdy měl k dispozici svou vlastní toaletu.