Veritas

Prasknout bublinu (24. týden)

Probudil se s hroznou bolestí pusy, ale opravdu hroznou. Rty měl k sobě slepené zaschlou krví, popraskané a hlavně, když je od sebe roztáhl, celá pravá půlka pusy ho zabolela.

Zvedl ruku a dotkl se nejbolestivějšího místa na puse. Byla to samozřejmě nebetyčná chyba, protože nejen že to bolelo ještě víc, hlavně si na prsty napatlal krev s hnisem. Navíc mu, dost opožděně došlo, co mu vůbec je.

Se zaklením se vyhrabal z postele tak rychle, jak jen mu to jeho těhotenství dovolovalo, snažil se přitom nedotýkat peřin ani prostěradel, a vyběhl do koupelny. První věc, co udělal, bylo, že si pečlivě mýdlem umyl ruce, které si pak ještě přelil alkoholem z lahvičky, co tu měl u obvazů, načež si je umyl ještě jednou. Až posléze zvedl hlavu a podíval se na sebe do zrcadla.

Měl opar.

Velký ohavný opar na pravé části horního rtu, který mu překrýval celou jemnou kůži rtů, stejně jako zasahoval kousek pod nos. Dřív, jednou za čas, výjimečně opary měl, první někdy když byl dítě. Zřejmě ho chytl už na pískovišti nebo bůhví, co se mu dostalo do rukou a pusy, když byl malý. Potom se mu několikrát sporadicky objevil během zotavování se z trestů od Pána zla a dvakrát ho měl v prvním roce potom, co nastoupil sem do Bradavic. Bohužel se mu mudlovské viry v těle usídlily dřív, než byla jeho magie dostatečně vyvinutá, našly si to správné místečko k uhnízdění a objevovaly se pokaždé, když bylo jeho magické jádro a tím pádem imunita oslabené.

Nikdo s tím nemohl nic udělat, ani lékouzelníci nedokázali zlikvidovat některé mudlovské viry, když byly v latentní formě, i když možná takový Potter by ho v tuto chvíli mohl vyléčit zcela. Jestli mu viry kolovaly v krvi, pak to možná bylo možné...

Zarazil se. Jestli je měl v krvi, potom se mohly dostat k jeho dítěti a možná ho i nakazit. V normálním případě tomu bránila placenta, dokázala zastavit i ty nejhorší mudlovské nemoci, ale nakolik a jak to fungovalo u něj, si nebyl úplně jistý. Nemínil to každopádně riskovat, život nebo zdraví jeho dítěte pro něj mělo velký význam, a zajde hned ještě před snídaní za Potterem. Když už ho zcela nezbaví infekce, může zastavit její nynější šíření.

Nerad se tak rozhodoval, nechtěl vypadat, jako že stojí o jeho přízeň – přičemž o ni stál, ač se to jemu samotnému nelíbilo – ale dospěl k názoru, že bude nejlepší vyhledat Pottera přímo v chodbě vedoucí k Nebelvíru. Když tam prostě bude stát, tvářit se, že je dozor a mladý Nebelvír půjde kolem, jistě ho ani nebude muset žádat o pomoc. Když bude Severus předtím i potom dostatečně jízlivý, mohlo by to projít i celkem bez větší pozornosti švábů nazývaných děti, kteří byli všude po hradě rozlezlí. A beztak už na tom ani tak moc nezáleželo, stejně všichni stíhali jeho rostoucí a teď už patrné břicho kradmými pohledy, jako kdyby pořád nemohli uvěřit.

Ano, je to tak, byl těhotný, proto na něj pořád všichni nemuseli zírat.

Zvláště o jejich pohledy nestál, když o půl hodiny později vyšel ze svého pokoje a vydal se směrem k nebelvírské věži. Nejen že mu sporadicky se vyskytující žáci urputně (ne)zírali na břicho, tentokrát se pokoušeli nesledovat jeho obrovský opar skvoucí se na rtu, zamazaný mastí ke zklidnění jako kus nalepeného jídla. Vypadal momentálně asi tak hrozivě jako Trelawneyová, když to přežene s pitím, potácí se chodbou směrem k Potterovi a vykřikuje cosi o strašlivých nebezpečenstvích, která ho čekají. Přinejmenším si připadal stejně trapně, jako když se na tuhle scénu díval.

Pod dohledem studentů přecházel a postával v chodbě vedoucí k Nebelvíru tak dlouho, až ho z toho bolely nohy a záda, zároveň s tím se jeho dcera probrala a začala se protahovat. Její tělocvik mu bolestivě připomněl, jaký obrovský hlad začíná mít. Opravdu, touhle dobou už byl jindy nasnídaný a ona už měla všechny potřebné živiny na dosah ruky ve chvíli, kdy se probudila. Nebyl si jistý, jestli ona samostatně může pociťovat hlad, s největší pravděpodobností nikoliv, na to neměla rozvinutý mozek ani žaludek, ale rozhodně mohla násobit jeho vlastní chutě.