Veritas

Kroupy dohadů (20. týden)

„Nebudu se s tebou hádat přes krb!" zaječela na ni snoubencova hlava z krbu.
„Taky bychom se spolu nemuseli hádat vůbec, kdybys mě poslouchal!" ječela Karen nazpět. „Víš co? Vůbec jsem ti neměla říkat ano; jak si mám vzít muže, co se ani neumí rozhodnout v něčem tak triviálním, jako jestli chce fialové nebo růžové kytky na dort. Copak je to tak těžké?!"
„Není, jenže já na rozdíl od tebe musím pracovat, takže nemám na takové pitomosti čas!"
„Oh, ty nemáš čas, protože ty chudáčku tvrdě pracuješ! Co myslíš, že dělám v práci já? Dloubám se v nose?!" divoce zagestikulovala k trucovitě zamračené hlavě v zelených plápolajících plamenech. Nemělo to vůbec žádný význam, ten zatracený chlap se dál tvářil jak pán tvorstva, že i Mordred by zblednul závistí.
„Na tohle nemám nervy. Končím. Promluvíme si někdy jindy," uzavřela debatu nepřirozeně klidně.

„Karen, proč...."
Nedala mu příležitost domluvit, jen mávnutím hůlky zhasla krb, beztak už musela pospíchat do práce. Měla nehorázné zpoždění, kvůli tomu, jak se pohádala se snoubencem. Teď si, poskakujíc na jedné noze směrem ke dveřím, natahovala lodičku na nohu a jen tak po slepu drapla kabelku visící na klice. Následně už sbíhala po schodech domu, bravurně se vyhnula své upovídané sousedce, jen ruce zvednuté dlaněmi vzhůru v omluvném gestu, a vyběhla domovními dveřmi na Příčnou.

Rozhlédla se. Část davu s kufříky mířila směrem k východu, druhá část naopak do centra dění a našlo se pár odvážlivců, co se v takovém provozu troufli přenést. Ona by nic takového nikdy neudělala, měla všechny své končetiny ráda přesně tam, kde byly.

Pohled jí padl na druhý chodník, kde právě tamní prodavačka vyndávala květiny do výlohy. Neznala její jméno, přesto nikdy neodolala nutkání zastavit se u ní a prohodit pár slov. Snad v tom byla špetka lítosti, protože květinářka byla zcela slepá, ale daleko spíš pocit klidu a veselí, který kolem sebe uměla šířit. Karen nejednou napadlo, jestli není květinářka magické úrovně dvanáct, protože ji zřídkakdy viděla používat hůlku nebo magii všeobecně a zároveň dokázala tato žena středních let provozovat květinářství bez zraku. Právě mocní čarodějové to dokázali. Několikrát Karen i napadlo zajít do kartotéky a přesvědčit se, jenže to by nejdřív musela znát květinářčino jméno.

Vykročila vstříc novému pracovnímu dni a až uprostřed ulice si pořádně uvědomila, že vlastně míří ke květinářství místo ven z Příčné. Když už byla tak daleko, úspěšně se vyhnula několika karambolům, si tedy řekla, že teď už jí pár minut zdržení nezabije.
„Dobré ráno, Karen," pozdravila ji květinářka, jen co vešla do krámku a to aniž by se obrátila od upravování růží ve váze.
„Dobré ráno," opětovala pozdrav a postavila se tak, aby ji mohla žena dobře slyšet. Vždy to tak dělala, když už ji nemohla vidět, měla mít možnost alespoň Karen vnímat jinými smysly.
„Pospícháte do práce a jste rozrušená," nebyl to od květinářky dotaz, ale konstatování.

„Pohádala jsem se se snoubencem," odvětila a zamračila se, jen co si vzpomněla, jak na sebe řvali.
„To je nemilé. Potřebujete něco na uklidnění smyslů... hmm, třeba modrou lilii pro dobrou náladu," uvažovala květinářka nahlas, když suverénním krokem zamířila k pultíku s liliemi. Jak vybrala tu správnou barvu, to bylo Karen záhadnou, jedině, že by dávala květiny pořád na stejné místo, jenže to nedávala. Vlastně se vybavení obchodu měnilo podle ročního období, samozřejmě včetně výzdoby.

„Tady to máme... dokonale se k vám hodí," pravila květinářka a vytáhla z vázy jednu modrou lilii.

„Je nádherná," přitakala a převzala si ji. Proč si neudělat radost drobností, jako je květina, vždyť to skoro nic nestojí a v kanceláři to s Reginou budou mít alespoň pár dní hezčí. Sáhla proto do kapsy pro jeden galeon a vtiskla ho květinářce do ruky.
„Drobné si nechte," řekla vděčená za květinu, takže s klidem nechala sedm sprpců od cesty.