Veritas

Neznalost neomlouvá (7. týden)

Při pohledu na svůj kalendář si uvědomil, jak nechutně společenským životem vlastně žije. O podzimních prázdninách se chtěl jen podívat na konferenci lektvarových mistrů do Budapešti. To už nepřipadalo v úvahu, všude by tam byly jedovaté výpary, tak to škrt jedním rázným pohybem brku. Další na pořadu dne byla slavnostní Vánoční večeře na Malfoy Manor. Též nepřipadalo v úvahu. Případné dopisování s Narcisou nebo Luciusem a tím dál udržovat zdání věrného Smrtijeda, proč ne, avšak vlézt přímo do jejich domu by znamenalo být okamžitě lapen. Přeškrtl i to. Na jarní prázdniny měl naplánováno vycestovat za svým bývalým učitelem až do Berlína. V té době ale už bude mít pořádně břicho, takže ani toho se nemohl účastnit. Škrt i další věc. No, tím vlastně skončil. Na jeho vkus to ale bylo víc jak dost.

Zaklepání na dveře ho probralo ze zachmuřeného hledění na svůj kalendář. Zvedl hlavu, podíval se na hodiny a povzdechl si. Samozřejmě, Potter byl tady, přesně nepřesný jako vždycky. Řekl 'večer se ukážu', což znamenalo někdy mezi koncem odpoledního vyučování a večerkou. Bude ho muset požádat, aby si stanovil jasnou hodinu a tu pak precizně dodržoval. Otáčet se pořád a sledovat, jestli se za ním kluk někde nevynoří, bylo vážně otravné.

„Dále!" zavolal přes místnost a mávnutím hůlky zbavil dveře ochrany. Opravdu se mu nechtělo vstávat. Naposledy když to udělal, sebou málem sekl a pak strávil půl hodiny nad záchodovou mísou, uvažuje, jestli bude zvracet nebo ne.

Kluk vnořil svou rozčepýřenou hlavu skrz škvíru mezi dveřmi dovnitř, jako kdyby se bál, že ho tam Severus čeká se sekerou v ruce. Jakmile viděl, že sekera se nekoná, tak se nechutně zářivě usmál.

„Dobrý večer pane," pozdravil, jako vždy poslední dobou hlasem nepodobným tomu uštěpačnému, agresivnímu Potterovi. Pomalu, leč neochotně si na to začal zvykat. Bylo to trochu jako s Lily, ta uměla být stejně trpělivá, jako se k němu v poslední době stavěl Potter.

„Zavřete dveře, táhne," nečekal, jestli ho poslechne, jednoduše za ním dveře prudce zabouchl dalším mávnutím hůlky. „Co to s sebou nesete?" zeptal se, jelikož Potter s sebou táhl celou svou brašnu.

„No, napadlo mě, že bych si tu udělal úkoly," odvětil a už si to bez vyzvání štrádoval ke gauči. Zrovna k tomu, který měl Severus tak rád, protože si mohl sundat večer boty, natáhnout si nohy a opřít je o opěrku ruky. Prostě si udělat pohodlí. Jistěže by to nedělal před tím klukem, ovšem z principu to byla jeho pohovka.

Přešel to. Musel. Raději se pozastavil nad něčím tak neskutečným, jako že Potter tu chce dobrovolně dělat úkoly.

„Úkoly? Jsem šokován. Vy se snad budete jednou i dobrovolně vzdělávat," neodpustil si. „Přesto, neměl byste tu být, abych vás měl k ruce?"

„Zvládám obojí. Jedník okem sleduji úkol a druhým vás," odvětil a jeho pohled sklouzl kamsi do míst, kde asi měl teď Severus břicho, když seděl za stolem. Podle úsměvu na mladíkově tváři lehce rozpoznal, že to dělá zase. Nahlíží na věc uvnitř Severusových vnitřním léčitelským zrakem. Zdál se být tím pohledem doslova uhranutý, podobně jako je umělec posedlý jediným motivem. Docela rád by viděl, co na tom vlastně vidí.

„Co vidíte, Pottere, když se na mě díváte?" zeptal se. Byl to čistě vědecký zájem. Možná dala Prozřetelnost zvláštní schopnost do vínku pitomci, přesto to byla schopnost, jež si zasloužila prozkoumání.

„Hm?" tázavě zvedl obočí a v očích měl trochu zmatení, podobně jako probuzený člověk. „Co... aha, myslíte, když se na vás opravdu podívám?" zdůraznil to slovo. „Dá se to trochu obtížně popsat... Vidím samozřejmě vaši vlastní auru, je fialová a modrá. Někde víc fialová, někdy víc modrá, někde je to takový mišmaš a uvnitř v hrudi máte magickou podstatu. Je to zářivé vejce modré barvy, a přesto ne. Já vím, že je modré, ale asi bych ho modře nenamaloval, kdybych vaši auru maloval, spíš bych prostě udělal zářivou kouli. Taky vidím podstatu vašeho dítěte," zvedl ruku a ukázal ovál velikosti vejce, „asi takhle velkou. Vlastně není o moc menší než ta vaše, jen tolik nezáří do širokého okolí a hlavně k ní nenáleží žádná aura. Podobně to je i u Tonskové. Myslím, že podstata se vytvoří rovnou tak velká, jaká bude i v dospělosti nebo skoro tak velká a tělo pak kolem ní jenom obrůstá a aura s magickými cestami se tvoří až dodatečně. Hmm a pak," odmlčel se, jeho mozek při tom nejspíš namáhavě pracoval. „Ve vašem břiše je jakási bublina, poměrně velká a tvořená, pokud mohu říct, pouze z magie. Z té bubliny vedou desítky a desítky tenoučkých vlákýnek vaší magie přímo k podstatě dítěte. Obalují ji, vpíjejí se do ní, obtékají ji a zase vedou pryč. To všechno dohromady. Chápete to?"