Veritas

...dva kroky zpět (26. týden)

Vyhlédl skrz závěs do velkého tanečního sálu Malfoy Manor momentálně naplněného hosty v drahých šatech, s úsměvy na rtech a sklenicemi v rukou. Žádný z nich netušil, že ten, jehož se nejvíce bojí, stojí v té samé místnosti jen pár metrů od nich. Mohl by je všechny snadno jedinou myšlenkou během pár minut zabít, aniž by si vůbec uvědomili, čí moc jim sevřela hrdlo a zbavila je vzduchu. Udělal by to, prostě jen tak pro zábavu, a protože ho Luciusova touha pořádat neustále nějaké večírky, při kterých se musel držet stranou, nesmírně rozzuřovala, ale pro tentokrát si to musel odpustit. V místnosti totiž byl host, jehož si pozval on sám a na kterého čekal.

Stál v rohu místnosti, vyšší než všichni ostatní, hubený až na kost, shrbený a rozechvělý jako veliký hmyz pod lupou. Těkal očima ze strany na stranu, nejspíš ve snaze najít toho, kdo ho tak upřeně pozoroval. S úsměvem na rtech sledoval, jak se mužova nervozita stupňovala, když netušil, čí rudé oči se mu upíraly do zátylku. Bylo to opravdu zábavné, jenže ho potřeboval při smyslech, ne rozklepaného jako nepovedený lektvar.

Odvrátil od něj pohled a upřel ho na Luciuse, nemusel čekat dlouho, než se k němu jeho věrný obrátil a podíval se přímo směrem k závěsu, za kterým stál. Drobné Malfoyovo kývnutí ho asi mělo ubezpečit o jeho pozornosti, jako kdyby o ni stál nebo pro něj měla význam.

Obrátil se, černý plášť zavadil o závěsy a rozhoupal je. Své příkazy vydal, teď záleželo na Malfoyovi, jestli něco tak primitivního dokáže splnit. V poslední době vůbec pochyboval, že jeho Smrtijedi dokážou třeba jenom přivést někoho živého sem na Manor, a proto musel astronoma, jehož nutně potřeboval, na sídlo oficiálně pozvat, místo aby si ho nechal unést. Bylo to o tolik těžší a zároveň tak známé, až mu vrtalo hlavou, proč mu to přijde tak povědomé. Možná kdysi, ve svém předešlém životě, dělal takové věci často. Ano, když kráčel pomalu chodbou k salonku s velkým teplým krbem, který měl rád, cosi takového si matně vybavoval. Ten čas byl tak vzdálený a člověk, který tenkrát konal, byl někým jiným, než čím on byl dnes.

Vstoupil do salonku a zavřel za sebou dveře, učinil tak ale merlinžel zraněnou rukou, která mu to oplatila bodavou bolestí. Zvedl ji před sebe a podíval se na ránu ohraničenou tenkým, jemně zářícím pruhem.
„Máte bolesti, můj pane?" zeptal se Ezra a vstal z křesla u krbu. „Ukažte mi to. Pokusím se vám ulevit."
Nechal ruku volně ve vzduchu, ani se nehnul, když ji Léčitel sevřel ve své a pevně držel. Vliv jeho léčitelských schopností byl minimální, bylo to jenom jemné chvění magie na kůži. Lektvary s jeho krví pomáhaly stejně jako masti a dobrá strava, dotek však nikoliv.
„Pomáhá to vůbec?" zeptal se Léčitel nahlížející na něj vzhůru přes svůj cvikr.
„Ne," odpověděl prostě a svou ruku mu vzal ze sevření. „Doufám, že víš, na co se máš ptát a co chci vědět. Jsi jediný," přešel ke křeslu v zadním rohu místnosti, „komu mohu dostatečně důvěřovat, drahý příteli. Jedině ty mi můžeš pomoct, abych já mohl pomoci tobě."
„Vím, co chcete vědět, ale netuším proč. Možná, že kdybyste mi řekl..."

„Nepotřebuješ vědět víc, než víš!" zasyčel na něj podrážděně. Proč se všichni museli vyptávat na věci, které by beztak nepochopili. Byli jako dotěrný hmyz létající mu se svým bzučením kolem hlavy. Možná byl Ezra o něco snesitelnější než většina ostatních, ale nebyl jako... Snape. Jistě, tichý Severus Snape, který si věci domyslel a na nic se nikdy nevyptával jako naprostý hlupák. Bylo to směšné, ale někdy mu ten polokrevný hybrid s pochybnou magií scházel, nebýt nutnosti jeho deformace pro jeho účely, ponechal by si ho jako zábavný zdroj informací o Brumbálovi a prostředek k desinformaci Fénixova řádu.
„Jak myslíte, můj pane," přitakal Léčitel s mírnou úklonou.

Ignoroval ho a složil se do křesla. Krb dost nehřál, bylo tu chladno a on ve všech končetinách cítil nepříjemnou ztuhlost z chladu. Nebo to možná bylo zapříčiněno tím, že se v minulém týdnu nenajedl tak jako v týdnech předtím. Jeho magické jádro nejspíš trpělo trochu podvýživou, i když na jeho schopnostech se to ani nemohlo podepsat. Mnohonásobně převyšoval všechny ostatní i bez své speciální stravy.