Veritas

Prolog

Bláhově se domníval, že může utéct a nalézt azyl v Bradavicích. Malý, ubohý mužíček s naivní představou, že jemu může někdo beztrestně uniknout. Ne, nikdo nebyl chytřejší a mocnější než on. Všichni ostatní byli jenom maličcí mravenci u jeho nohou, které může jedním dupnutím rozmačkat na kaši. Někteří měli trochu význam, jako jeho nejvěrnější, jiní zase trochu moci, jako členové Fénixova řádu, ale žádný z nich mu nemohl skutečně vzdorovat. Až na dva lidi.

Brumbála, starého blázna, co mu Prozřetelnost nadělila víc moci, než si ten hlupák zasloužil. A pak Harryho Pottera.

Dítě, se kterým byl spjat proroctvím. Ta prý bývají silnější, než vůle nejmocnějších čarodějů. Nechtěl tomu věřit, hodlal svou potencionální zhoubu odstranit dřív, než ho bude moci ohrozit. Ale neschopnost jeho stoupenců mu to neumožnila. Tomu spratkovi se podařilo co doposud nikomu jinému. Zranil ho a to způsobem, který nebyl jen bolestivý a magický, ale hlavně byl nevyléčitelný. Tedy skoro, protože na světě není nic, co by se nedalo vyléčit, pokud jste dost mocný, a to včetně samotné smrti. Byl důkazem toho, že ač mu svou zubatou tlamou pořád dýchala zblízka na záda, nebyla Matička Smrt schopna ho skutečně zkosit. Když to nedokázala ona, opakovaně se o to pokoušejíc, pak nehodlal dopustit, aby to dokázal ten kluk.

Hnisající, páchnoucí a rozpadající se maso, šířící se zhoubně od rány na paži, dokázal vyléčit. Dokázal víc než to, mohl se stát člověkem. Dlouho o tom jenom slýchal, o obřadu navracející život mrtvým, skutečný život. Dnes konečně zjistil,že na to stačilo pouze získat jednu jedinou vzácnou přísadu, kterou už neměl v Anglii nikdo v rukou skoro sto let. Naštěstí věděl, jak začít, stačilo jen očistit krev jednoho polokrevného sluhy a navrátit mu lesk jeho předků. Bylo to vlastně tak snadné.

Právě teď míchal naběračkou v kotlíku plném lektvaru a tiše odříkával prastaré formule. Lektvar ztrácel konzistenci, měnil se v modrou mlhu stoupající pomalu vzhůru z kotlíku a formující se v oblak ani ne metr nad jeho hlavou. Jakmile v kotlíku nezbyla ani jediná kapka, tak vytáhl hůlku a za dalšího šeptání oblak roztočil. Měnil barvy, vrhal blesky a prskal, dokud nezměnil odstín na šedou, jakou mívá obyčejná mlha. Nic neprozrazovalo, že to bylo něco víc než jen obláček neškodného kouře. Zašeptal jméno, to jméno znějící jako kdyby ho vyslovoval v hadím jazyce, a mávnutím hůlky poslal obláček kouře pryč.

Stáhl se do tenkého provázku, zamířil k oknu sklepení Malfoy Manor a protáhl se pod okenním rámem do teplého letního vzduchu, míře k Bradavicím ke svému cíli, momentálně ve falešném pocitu bezpečí spícímu v posteli.

Pohledem vyprovázel proužek kouře, dokud jeho poslední kapička nezmizela pod rámem, a pak si prudce stiskl své zraněné předloktí. Magie, kterou použil, byla stará, mocná, vyčerpávající a jeho rána se proto ozývala palčivou bolestí, vystřelující až do ramene. Tiše zasyčel nejsprostší nadávku, jaká v hadím jazyce existovala. Okamžik na to ucítil chladný dotek šupinatého těla, jak se Nagini protáhla těsně kolem jeho lýtka a ovíjela mu nohy v gestu podpory. Věděla, jak trpí, chtěla mu pomoct, šeptala slova útěchy, ale nemohla udělat nic.

Pustil svou ruku a narovnal se pevně v zádech. Nehodlal před příživníky ve svém okolí dát najevo jen špetku slabosti. Bohatě stačilo, že odporný malý Červ, krčící se u zdi, ho viděl jako bezmála bezbrannou napodobeninu člověka. Kdyby nebyl tak bezvýznamný, tak odpudivý pro všechny a hlavně strachy tak podělaný, že si nic netroufl říct, tak by ho dávno zabil, jen aby se uchránil před ponížením. Takhle ho alespoň mohl používat jako podnožku, když si četl u krbu.

„Teď je to na tobě," promluvil ledovým hlasem a bleskl po mladém muži, který měl jako jediný z přihlížejících holou tvář jen částečně zakrytou stínem z hluboko stažené kápě.