Veritas

Jednou v roce na Vánoce (18. týden)

Držel v ruce svůj prst. Lépe řečeno držel to, co z jeho prstu zbylo poté, co si ho odlomil od dlaně. Černá kost obalená shnilým masem odpadávajícím v hlenovité kaši na zem. Ruka bolela, hrozně bolela. Tolik bolesti by prostý člověk nepřežil. Bylo to stejně silné, jako kdyby mu někdo slupoval maso z kostí, což se přesně dělo. Jeho maso z ruky odhnívalo, odlupovalo se a padalo na zem, kdykoliv se pokusil zatnout pěst nebo jakkoliv jinak pohnout rukou. Ještě dlouho neměl mít ze svého utrpení vysvobození a teď, když odhazoval svůj shnilý prst ven otevřeným oknem do zahrad Malfoy Manor, začal dokonce pochybovat, jestli vůbec kdy dojde svého vytouženého cíle.

Stvořit dítě byl výborný plán. I nejmocnější děti byly jenom děti, zatímco dospělý kouzelník mocí srovnatelnou s jeho vlastní by mu dokázal vzdorovat, tak batole svůj život položí bez odporu. Stačí jen zlikvidovat všechny jeho ochránce, což nepovažoval za těžké. Jenže dítě vznikalo tak nesnesitelně dlouho.

Dříve, když se svým plánem začal, mu rok, možná rok o půl připadal jako chvilka, vždyť co je to pro nesmrtelného, teď se to zdálo být nekonečnou cestou bez vidiny cíle. Jeho frustrace z neúspěchu se hromadila v hněv, jenž čas od času vybuchl na povrch a tehdy to schytal Smrtijed, který byl zrovna nejblíže. Naposledy to byl Červíček, takže žádná škoda. Snad jen bylo nepříjemné, že mu teď zavázel v rohu pokoje rozpláclý ve vlastních výkalech, moči a zvratcích. Taky nějaká krev tam byla, ale kde se vzala, to Voldemort netušil. Nepamatoval si na žádné kletby, co by mohly zapříčinit krvácení, takže si ta napodobenina člověka způsobila zranění nejspíš vlastní vinou.

Nagini zvedla hlavu ze smyček svého těla a podívala se ke dveřím. Jasné znamení, že za nimi někdo je, a nejspíš váhá, jestli už je bezpečné zaklepat.

Mávnutím ruky tomu hlupákovi otevřel dveře přímo před nosem. Byl to Lucius. Stál za dveřmi, ruku pozvednutou k zaklepání a na tváři ještě větší obavu, než když před pár týdny přitáhl s Potterovou žádostí o podepsání petice proti zákonu Zlatých rukou. K tomu svíral opět nějakou obálku, ušmudlanou a potrhanou, jako kdyby procestovala půl světa, přesto stále pečlivě zapečetěnou.

„Můj pane, toto pro vás právě přišlo," promluvil Lucius uctivě, pohled upřený pouze na Voldemortovy nohy, jak se snažil nedívat směrem k Červovi oddechujícímu v rohu.

Zdržel se hloupých otázek, co je to za dopis, byl to jeho dopis, a to jediné bylo podstatné. Lusknutím prstů si ho k sobě přivolal. Nechal ho vznášet před sebou ve vzduchu, vytáhl hůlku, aby ho několika pohyby zkontroloval. Jen tak pro jistotu. Nebylo zvykem posílat dopisy lordu Voldemortovi, přestože to bylo stejně snadné jako poslat dopis komukoliv jinému, u koho neznáte přesnou adresu. Prostě jen zadáte sově jméno nebo přezdívku a čekáte, jestli dopis dorazí komu má nebo zda sova například nepojde dřív, než najde svůj cíl.

Tentokrát dopis svůj cíl našel, nebyl prokletý, otrávený ani v něm nebylo vlisované sledovací zaklínadlo. Byl to prostý dopis bez jediné stopy po kouzle, snad s výjimkou reziduální magie, jež se na něj nalepila během cesty. Neškodný, přesto zajímavý už jen tím, že mu někdo psal.

Dalším mávnutím rozlomil pečeť a vytáhl z obálky kus kvalitního pergamenu. Dopis se mu před obličejem rozložil a přiblížil natolik, že ho mohl s klidem přečíst. Drobné, kostrbaté písmo bylo trochu špatně čitelné, přesto ho obsah dopisu příjemně překvapoval s každou novou řádkou svým nádherně podlézavým tónem. Zároveň byl znepokojený, když si uvědomil jeho obsah.

Lékouzelník z Moskvy tvrdící, že vládne léčitelským nadáním, mu nabízel svou pomoc s jakýmkoliv lékouzelnickým problémem, který mohl mít. Nikomu, dokonce ani nejvěrnějším o své ruce neřekl a všichni lékouzelníci, jež ji viděli, byli dávno mrtví. Pravda, člověk inteligentní a situace ve světě znalý by si mohl všimnout pár náhlých zmizení předních lékouzelníků a mohl si je spojit právě s Voldemortem, protože o jeho moci se hovořilo i ve světě, jenže spojit si to s tím, že by osobně mohl mít nějakou nesnáz... to nebylo dobré.