kamarádství nebo něco více?

noční procházka

„Luku? c-co tady děláš?" řekla jsem velmi udiveně.

„nechceš se jít projít?" zeptal se mě a věnoval mi nervózní úsměv.

„tak jo jen si vezmu něco na sebe tak pojď zatím dovnitř" řekla jsem mu a šla se převléct do svého pokoje. Sundala jsem si sukni a místo toho si vzala legíny, měla jsem dlouhý rukáv, takže jsem se rozhodla, že si mikinu brát nebudu, stejně venku nebudeme dlouho. V zrcadle jsem si ještě všimla, že mám pod očima trochu rozmazané řasenky, vzala jsem si ubrousek a řasenku si otřela. Doufám že si toho nevšiml Luke....

Seběhla jsem ze schodů a mířila ke dveřím, u kterých stál Luke. Jakmile jsem si nazula boty společně s Lukem jsme vyšli ven z domu.

Šli jsme po chodníku, jeden vedle druhého a nikdo z nás se neodhodlal promluvit. Přišlo mi, že se ani nemáme o čem bavit. Je to mezi námi takové divné....

„co se stalo na té párty?" zeptal se mě nejistě a zastavil mě v chůzi. Jeho otázka mě hodně zarazila...

„nic..nic se nestalo..." zalhala jsem mu.

„vážně? a proč jsi utekla pryč?" sakra co mu mám teď asi říct...pravdu rozhodně říkat nebudu.

„ehm...no udělalo se mi špatně" tak na toto mi rozhodně neskočí.

„dobře..." rozhodně mi to nevěřil, ale asi nechtěl více vyzvídat.

„ale vždycky se mi můžeš svěřit jasný? Jsem tu pro tebe” řekl a objal mě. Nahrnuly se mi slzy do očí...
Všechno je to tak těžký, kdybych si byla jistá, že ke mně alespoň něco cítí řekla bych mu své city k němu, ale on mě bere jen jako kamarádku a mě to láme srdce...

„děkuju” řekla jsem a odtáhla se z objetí. Rukama jsem si otřela slzy a s Lukem jsme pokračovali dál v procházce.

S Lukem jsme zamířili do jednoho nádherného parku. Procházeli jsme se a jakmile jsme zahlédli lavičku šli jsme směrem k ní. Sedli jsme si vedle sebe a dívali se do země.

„Madi?” řekl Luke a svůj pohled zamířil na mě.

Otočila jsem se k němu a čekala na co se mě chce zeptat.

„chtěl jsem se zeptat jestli máš v neděli čas? chci tě někam vzít” řekl nervózně.

„jasně mám čas..” řekla jsem nadšeně! Luke mě chce někam vzít, třeba to bude rande...

„tak super a vem si plavky” počkat počkat co? Plavky?

„dobře..” nechtěla jsem zbytečně vyzvídat kam pojedeme, nechám se překvapit.

„hele mám ještě jednu otázku...” řekl nervózně.

„povídej...” řekla jsem a podívala jsem se mu do těch jeho krásných očí.

„Ty a Nick? Vy jste spolu chodili?” tak toto jsem nečekala.

„ne jak tě to napadlo!” řekla jsem udiveně a nechápavě.

„když jsme hráli na té párty tu hru...koukal se na tebe tak...zamilovaně” řekl Luke a já na něj vykulila oči.
On si všimne, když na mě někdo kouká zamilovaně, ale to jak na něj koukám já si nevšimne?

„i kdyby se na mě tak koukal tak je to jen kamarád” řekla jsem a svůj pohled znovu upřela do země.

„a tobě se líbí?” zeptal se mě opatrně.

„ne.. jasně že ne, líbí se mi někdo úplně jiný” když jsem tuhle větu dořekla všimla jsem si Lukova úsměvu.

Chvíli jsme jen tak seděli na lavičce a koukali se různě po parku. K Lukovi jsem se pomalu přisunula a hlavu jsem si položila na jeho rameno.
Luke mi dal ruku kolem ramene a já se cítila dobře. Bylo příjemné sedět vedle osoby na které vám záleží.

„Luku? Kolik je?” zeptala jsem se ho unaveně.

„za hodinu a půl bude půlnoc” řekl Luke a rukou mě začal hladit po zádech.

„měli bychom už jít...” řekla jsem a začala vstávat z lavičky, za to Luke tam pořád seděl a nehodlal vstát.

„notaak! Už je pozdě musíme jít” vzala jsem ho za ruku a snažila jsem se ho zvednout. Luke se tomu smál a nakonec se začal zvedat. S tím jsem nepočítala a tak jsem ho omylem přitáhla až k sobě. Byli jsme tak blízko a koukali jsme se jeden druhému do očí ani jsem si neuvědomovala, že ho stále držím za ruku. Začali jsem se k sobě přibližovat ještě blíže, když v tom na mě z dálky někdo začal křičet.

„Madi!” otočila jsem se a tam stála Julie.

„Julie co tu děláš?” řekla jsem a odtáhla jsem se od Luka.

„tvůj taťka! Je v nemocnici” řekla Julie a já jsem nechtěla věřit tomu co právě řekla.

„c-cože? co se mu stalo?” zeptala jsem se a slzy mi začaly stékat po tvářích.

„nic víc nevím ale pokud chceš půjdeme tam” řekla Julie a já kývla hlavou na náznak že půjdeme.
Otočila jsem se ještě k Lukovi a chtěla mu vysvětlit, že budu muset jít. Než jsem mu ale stačila něco říct promluvil on.

„v pohodě jen běž a ať vše dopadne dobře” řekl a pohladil mě po tváři.

Rozeběhla jsem se k Julie a společně s ní šla do nemocnice. Bojím se, že se mu stalo něco vážného. Že o něj přijdu...při pomyšlení, že mě opustí se mi lámalo srdce.

Když jsme s Julie došly do nemocnice okamžitě jsem se na příjmu začala ptát nějaké sestry, kde je můj táta. Byla jsem z toho psychicky na dně.
Jakmile nám sestra řekla číslo jeho lůžka rozeběhla jsem se po chodbě a hledala to číslo.

„tady! Tady to je” vykřikla jsem směrem k Julie, otevřela jsem dveře a tam viděla taťku.

„tati...” řekla jsem a začala brečet.

„Madi? co tady děláš?” řekl ustaraně a chytil mě za ruku.

„Julie mi řekla že tu jsi...co se ti stalo?”  moc se o něj bojím. Doufám že to není nic vážného.

„nemusíš se bát..jsem v pořádku! Bez si domů odpočinout a zítra zamnou přijď” řekl a pohladil mě po ruce. Dala jsem mu pusu na tvář a společně s Julie odešla.

Když jsem přišla domů byla jsem hrozně moc unavená, chtěla jsem ještě napsat Lukovi, ale moje únava měla věští moc. Usla jsem v obýváku na gauči....

*hezký večer přeju! tuto kapitolu jsem chtěla vydat už včera, ale musela jsem tam pár věcí přepsat takže ji vydáván až dnes. Snad se vám tato část líbila*