Catching fire - The boy who volunteered

1. kapitola - kamery se vrací

Stojím u otevřeného okna a nechávám si chladným ranním větrem pročesávat vlasy. Připadá mi to jako věčnost od doby, kdy jsem se vrátil z arény. Všechno mi to přijde tak moc vzdálené. Neuplynul ani půl rok od našeho návratu a prezident už nás chce znovu vystavovat před celým Kapitolem.

Sleduji vycházející slunce, které se začíná objevovat nad lesem za Plotem. Zarývám nehty pevně do okenního parapetu, když mnou projede vlna smutku. Já a Katniss se od příjezdu zpět do Dvanáctého kraje příliš nevídáme. Ona se snaží zapomenout na všechny ty hrůzy v aréně a já? Vlastně ani nevím. Moje pocity se vůbec nezměnily, ačkoliv jsem se snažil. Jediné, co trochu pominulo, je bolest v srdci.

Dneska je ovšem den, kdy k nám dorazí televizní štáby a my budeme muset opět předstírat, že jsme šťastný a spokojený pár, který si užívá pohádkového života vítězů. Mám strach. Bojím se, že to zase otevře staré rány a já se budu muset se vším smiřovat znovu a znovu.

Na okamžik zavírám oči a vnímám jenom vítr, který se prohání skrz okna. Je chladno, blíží se totiž zima. Vzduchem už začínají poletovat první ledové vločky. Brzy všechno zapadá pod nános bílé sněhové peřiny a děti si budou užívat radostí, které jim zima přinese. Pro další dvě děti to bude letos možná poslední zima, kterou zažijí. Za půl roku totiž přijde další Sklizeň a všechno se bude opakovat, jako každý další rok po něm.

V dálce zahlédnu postavu zachumlanou v kožené bundě. Má založené ruce na prsou a blíží se z lesa k Plotu. Je mi jasné, že je to Katniss. Poslední dobou tráví v lese spoustu času. Zřejmě jí to pomáhá alespoň částečně zapomenout na hrůzy, které zažila v aréně. Každý se s tím vypořádáváme po svém.

„Peeto?“ Zaslechnu ve dveřích známý hlas. Zavírám tedy okno a vyrážím ke dveřím. Na tváři se mi objeví úsměv, když ho vidí.

„Dobré ráno, tati,“ odpovídám a na místě ho objímám. Chodí za mnou pouze na návštěvu. Moje rodina tu se mnou nežije. Zůstali bydlet u náměstí ve své pekárně a obchodě. Vesnice vítězů je totiž od náměstí dost odstrčená, takže by to pravděpodobně moc nepomáhalo tržbám. Nevadí mi to. Ve skutečnosti jsem vlastně rád. Tohle je jenom můj dům a já bych nechtěl, aby tu bydlela matka, jakkoliv to může znít zle.

„Jak se dneska cítíš?“ ptá se a sedá si k jídelnímu stolu. Ví, že dneska vlastně začíná turné a bojí se o mě. Je to můj táta, moc dobře ví, že celá ta věc s Katniss je pro mě hodně těžká.

„Zvládnu to,“ přikyvuji jenom. Z kredence vyndávám těsto a začínám ho na pracovním stole hníst. „Musím Haymitchovi připravit něco na zub. Dnešek asi nebude příjemný ani pro něj.“ Pokouším se tím alespoň částečně zaměstnat mysl, abych nemusel nad ničím uvažovat. „Dnešek bude těžký pro nás všechny,“ uzavírám nakonec.

Všímám si soucitného pohledu v otcových očích. Letmo se pousměju a pokrčím rameny. „Ani jednomu Mellarkovi asi není přáno, aby získal dívku, kterou chce. Všechny nakonec odejdou s horníkem,“ vzdychnu tiše a dál se věnuji těstu. Na mysl mi přichází Hurikán. Moc dobře vím, že ti dva se schází každou neděli v lese a já s tím nemůžu vůbec nic udělat. Můžu jim maximálně přát štěstí a před kamerami předstírat, že jsme stále šťastný a spokojený pár. Pro Kapitol je Hurikán představován jako její bratranec, aby nikdo nepojal podezření. Vlastně jsou si dost podobní, takže předpokládám, že ti povrchní troubové v hlavním městě to spolkli i s navijákem. Nejsem si tak úplně jistý, jestli to tak lehce prošlo i v ostatních krajích.

„Jsi mladý, Peeto. Je ti šestnáct. Život máš před sebou, přijde jiná,“ pokouší se mě povzbudit.

„Ty jsi na ni někdy zapomněl?“ ptám se a zvedám oči od těsta, abych jimi vyhledal ty jeho. Chvíli na mě jenom kouká a neví, co by mi na to řekl. Nakonec jenom neznatelně zavrtí hlavou a sklopí oči k zemi.