Catching fire - The boy who volunteered

21. kapitola - staří známí

Vyděšeně sleduji celou tu podivnou scenérii. Čas jako kdyby se na krátký okamžik zastavil, když drápy zasahují morfioničku do hrudníku. Na mysl my přichází jedno slovo: Gizelle. Ano, přesně tak se ta žena jmenuje. Chvíli pouze stojí ve smrtícím objetí a nakonec Gizelle povolují kolena a hroutí se k zemi. To mě konečně probírá a nutí k pohybu. Bez dalšího váhání odhazuji toulec na zem, přehazuji si nůž do pravé ruky a zabodávám ho prudce zvířeti mezi lopatky. 

Opice ze sebe vydává děsivý skřek a povoluje svůj stisk. Zaplavuje mě nesnesitelná vlna vzteku, která ve mně bublá, dokud se nevydere na povrch. Prudce odkopávám opici z těla Gizelle a nůž chytám v ruce ještě pevněji. "No tak pojďte! Jen do toho!" křičím vztekle kolem sebe a čekám, kde se vyřítí další opice, které bych mohl prohnat čepel skrz krk. 

Další útok už ovšem nepřichází. Opice chvíli pouze sledují každý náš krok, a nakonec se otáčí a stejně rychle jako se objevili i mizí. Šplhají po liánách zpět do korun a pomocí skoků ze stromu na strom mizí hluboko v zeleném pekle. 

Obracím oči zpět na Gizelle, která ještě stále nezemřela. Leží na zemi, lapá po dechu a chraptivě se nadechuje. "Zvedni ji. My tě budeme krýt," říká Katniss jemně a já poslouchám její rady. Opatrně přecházím k morfioničce, shýbám se k jejímu tělu a něžně ji beru do náruče. Neváží téměř nic. Její tělo je jenom kost a kůže, což zřejmě způsobila dlouhá léta užívání opiátů. 

Odnáším jí zpět na pláž, kde možná nakonec budeme ve větším bezpečí, než v lese. Jemně, abych jí nezpůsobil ještě větší bolest, jí pokládám do písku. Katniss se sklání k jejímu tělu a nožem rozřezává tenkou kombinézu. Všímám si, že v její hrudi zejí čtyři otevřené rány, ze kterých prýští tmavá krev. Jsem si téměř jistý, že drápy zasáhly nějaké životně důležité orgány a Gizelle už zbývá jenom pár posledních minut života. 

Něžně ji hladím po vlasech a odhrnuji je ze zpoceného čela. Její zapadlé oči s tmavými kruhy zoufale těkají po nebi a z úst se jí dere smrtelný chrapot. Katniss ji pevně drží za ruku a já si všímám jejího výrazu. Nejradši by ruku vytrhla z Gizellina sevření a utekla hluboko do džungle.

"Budu dávat pozor mezi stromy," ozývá se z ničeho nic Finnick a spěšně odchází pryč. Zřejmě taky nechce sledovat tuhle děsivou scenérii a nic mu nebrání zmizet a ukrýt se před tím pohledem. 

Já bych ji na rozdíl od něj nedokázal opustit. Dlužím jí za svůj život. Ona se přede mě postavila a tím mi zachránila život. Proč to vůbec udělala? Nedokážu pochopit její pohnutky a nemohu se zbavit dojmu, že to já můžu za její smrt. Připadám si jako v první aréně, kdy mi v náručí umírala splátkyně, kterou jsem zabil vlastníma rukama. 

Dlužím jí alespoň důstojný odchod. Přemýšlím, co by mohlo ulehčit její cestu, a pak mě to napadá. Začínám velice tiše mluvit. Tak tiše, aby mě slyšela jenom ona. „Se svými barvami doma mohu namíchat všechny odstíny, jaké si člověk dokáže představit. Bledě růžovou jako dětská pleť. Tmavě rudou jako rebarbora. Svěže zelenou jako jarní tráva. Modrou, která se leskne jako led na vodě." Všímám si, že její oči se přimknuly na moje rty. Zorničky se jí rozšířily a já vím, že mě poslouchá. „Jednou jsem míchal barvu tři dny, než jsem našel správný odstín pro vystižení slunečního světla na bílé kožešině. Pořád jsem si myslel, že musím použít žlutou, ale bylo to mnohem složitější. Nanášel jsem vrstvy všech možných barev, jednu na druhou," 

Na ten obraz si vzpomínám. Tuto zimu jsem koukal z okna své ložnice ve Vesnici vítězů. Z ničeho nic jsem zahlédl venku na zasněžené předzahrádce pohyb černého flíčku. Pohyboval se příliš rychle na to, abych dokázal identifikovat, kde se vzala. Potom se zastavila a já se musel zasmát. Uprostřed sněhové peřiny seděl hranostaj v zimním kožíšku, který byl mírně nažloutlý a kontrastoval tak s venkovní pokrývkou. Černá špička jeho ocásku se komíhala po bílém sněhu. Ten pohled se mi tak zaryl do hlavy, že jsem se během pár minut musel zvednout a přinést si plátno s barvami. Ještě tam seděl, když jsem se vrátil. Čumáček obrácený k nebi a zuřivě čenichal. Pustil jsem se do malby. Maloval jsem dlouho, i když už byla lasice pryč. Překrýval jsem jednotlivé vrstvy barev a pokoušel se vytáhnout z mysli každý detail, který jsem zahlédl. Než se měsíc objevil na temném nebi, měl jsem hotovo - až na kožešinu toho malého tvorečka. Trvalo mi další tři dny, než jsem byl s obrazem spokojený.