Catching fire - The boy who volunteered

10. kapitola - poznání

Všechno v životě je tak moc pomíjivé. Že je to špatně? Ne, neřekl bych. Pomíjivost je to, co dává našemu životu ten pravý smysl. Kdybychom věděly, že ty chvíle štěstí budou trvat navždy, jak bychom si jich dokázali vážit? Hladové hry mě naučily právě tohle. Naučily mě, že i ten nejhorší den má svůj konec. A že pokud chci něco udělat, musím to udělat hned, protože k tomu možná už nedostanu další příležitost.

Proto teď stojím na prahu našeho domu a zhluboka se nadechuji. Srdce mi buší jako splašené, ale já vím, že teď už nesmím couvnout. Chci vše urovnat, vše si vyříkat, protože nemůžu vědět, jestli mi zítra mírotvorci neproženou kulku hlavou.

Váhavě pokládám ruku na kliku a nakukuji za dveře. Dům je prázdný a tichý. Otec je zřejmě v obchůdku a zbytek rodiny? Kdo ví. Otírám si boty o rohožku a vcházím dovnitř.

„Matko?“ křiknu nahlas a ozvěna se rozbíhá po celém domě, do každého jeho zákoutí. Jakoby z dálky zaslechnu její nejasnou odpověď. Zdá se mi, že se ozývá ze zahrady. Proto jdu za tím hlasem a nakonec jí nacházím na zahradě, jak sedí na naší staré houpačce a v ruce drží jednu z jejích oblíbených knih.

Zvedá oči od knihy. Ty chladné modré oči, ve kterých jsem téměř nikdy nezahlédl ani záblesk lásky, kterou vídám v očích svého otce. Ani teď ji tam nevidím, nevidím jedinou její stopu. Tázavě povytahuje obočí a zaklapává svou knihu.

„Chtěl bych si promluvit,“ říkám co nejpřesvědčivěji a bez možnosti jakéhokoliv vyhýbání. Dívám se jí zpříma do očí a nedovolím jí uhnout.

„Tak co máš na srdci tentokrát,“ vzdychne unaveně a odkládá knihu vedle sebe.

Chvíli váhám. Přešlápnu z nohy na nohy, ale nakonec se přece jen odhodlám. „Chtěla jsi vůbec alespoň na okamžik, abych se vrátil z té arény?“ zvedám hrdě hlavu a v jejích očích vidím překvapení. Nečekala takovou otázku. Otevírá pusu a potom jí zase zavírá. Sklání hlavu a opírá si čelo o tři prsty své ruky.

„Samozřejmě, jsi můj syn, Peeto,“ znovu zvedá hlavu na mě, ale vyhýbá se mému pohledu, ať se snažím jakkoliv znovu ho navázat.

„Opravdu? Neviděl jsem… nic. Když ses se mnou přišla rozloučit do té místnosti. Odepsala jsi mě. Nedala jsi mi nejmenší šanci,“ zavrtím hlavou a v dlani mnu králičí tlapku pro štěstí, kterou jsem dostal od Katniss.

„To si vážně myslíš? Že jsem chtěla, abys tam umřel?“ ptá se nevěřícně a konečně se mi zahledí do očí.

„Nevím, co si mám myslet,“ přiznávám. „Tak mi to vysvětli, teď máš šanci.“

„Neumíš si představit, jaké to je, vychovat tři úžasné děti a pak zjistit, že jednoho z nich ti vezmou. Bez jakékoliv otázky. Bez vysvětlení. Prostě ho odvedou pryč. Bála jsem se. Bylo snazší si to nepřipustit. Bolelo to míň,“ dívá se na mě a zvedá se z houpačky. O krok od ní ustupuji. Nejsem si jistý, jak se mám chovat. Nevím, co bych měl říct. Nejsem si jistý, jestli jí mám vůbec věřit.

„Nikdy ses ke mně nechovala jako k synovi. Vlastně ani k jednomu z nás. Dokonce ani k tátovi ses nikdy nechovala hezky. Neviděl jsem, že bys mu kdy dala polibek nebo ho objala. Proč, mami, proč?“ Zaplavují mě vlny emocí jedna za druhou. Přesto se pokouším udržet vážnou tvář. Nechci, aby poznala, jak je tohle všechno pro mě těžké.

„Nebyl jsi dost starý, abys to mohl pochopit. Teď už jsi. Možná to pochopíš líp, než kterýkoliv z tvých bratrů… bohužel,“ přechází přes zahradu a sedá si pod korunu naší jabloně. Poklepává vedle sebe na zem a já si po chvilce váhání přisedám.