Catching fire - The boy who volunteered

20. kapitola - opičí teror

"Rychle! Vstaňte!" budí mě z tvrdého spánku hlasitý křik. Otevírám oči a prudce si sedám. Do nosu mě uhodí podivně nasládlý pach, který tu dřív nebyl. "Utíkejte! Utíkejte!" křičí Katniss a my ostatní se co nejrychleji dostáváme z provizorního stanu. 

Jakmile vybíhám ven, všímám si podivné nepřirozené mlhy, která se vznáší všude kolem nás. Když se dotýká mé nezakryté kůže, začínají se na ní dělat drobné a příšerně bolestivé puchýřky. Nejsem si úplně jistý, co se děje. Rozespale se dívám kolem sebe a pořád se nemám k tomu, abych se rozběhl. Finnick vedle mě si už přehodil přes záda Mags a rozbíhá se směrem do středu arény. "Co je? Co se děje?" ptám se nechápavě a stále ještě stojím na místě, dokud mě Katniss nechytá za ruku a prudce se mnou nesmýkne.

„Mlha. Nějaký jedovatý plyn. Honem, Peeto!," křičí a tím se jí konečně daří mě probrat. Ruku v ruce teď běžíme ze svahu dolů. Nezvládám to, nedokážu běžet tak rychle, jak bych chtěl. S Katniss zůstáváme daleko vzadu za Finnickem a Mags. Moje uměla noha mě nepříjemně brzdí. Neustále se motá do lián a křoví a já mám co dělat, abych se udržel na nohou. Bojím se. Ne o sebe, ale o Katniss. Vím, že mě tu nenechá a jestli teď zakopnu a zůstanu ležet, zemřeme tu oba. 

Cítím, jak se mi Katnissiny prsty svírají pevněji kolem dlaně. "Dívej se mi na nohy a snaž se stoupat tam, kam jsem šlápla já," radí mi a já se pokouším poslechnout. Neběží se mi dobře, když nemohu sledovat cestu před sebou, nicméně díky jejím krokům o něco zrychluji běh, protože se nechytám v podrostu. Utíkáme, co nám síly stačí, ale nejsem si jistý, jestli je to dostatečně rychle. Každou chvíli nás zasahuje pár kapek mlhy. Ulpívá na oblečení a postupně si proleptává cestu skrz kombinézu až na naši kůži. Nedá se sklepat, nedá se otřít, pouze způsobuje neutichající bolest. 

"Katniss? Peeto? Pojďte za mým hlasem," slyším volat Finnicka. Oba se stáčíme směrem odkud jeho hlas vychází. To je ovšem jediná možnost, jak nám může pomoct. S tou mlhou se nedá bojovat. Útěk je jedinou záchranou. 

Z ničeho nic se mi noha zaplétá do změti plazivých rostlin. Uvědomuji si tu skutečnost až ve chvíli, když padám. Prudce narážím rukama i obličejem do země. Rána mě na krátký okamžik ochromuje. Katniss zůstává po mém boku a okamžitě mě chytá pod paží. Pokouší se mě vlastními silami zvednout zpátky na nohy a já jí pomáhám alespoň nakolik jsem schopný. 

Najednou ovšem cítím podivnou otupělost, která se mi přelévá přes obličej. První mám dojem, že je to způsobeno nárazem, nicméně teď se mi zdá, že přestávám ovládat obličejové svaly. Je to podivný pocit, když cítím, jak mi povoluje koutek úst a pomalu se zavírá i jedno z mých očí. Nedaří se mi s tím bojovat, ztrácím vůli nad vlastním tělem. "Peeto," vydechuje najednou Katniss. Vypadá to, že si mojí proměny všimla. Stáčím oči na její ruce, které sebou začínají neovladatelně škubat. Vyděšený výraz v jejím obličeji mi prozrazuje, že ani ona nedokáže ovládnout části těla vlastní vůlí. 

Začínám cítit podobnou slabost ve všech končetinách. Vlastně v celém těle. Zřejmě nejsem jediný, protože Katniss se mnou vyděšeně smýká svýma rozklepanýma rukama, takže jediné, čeho dosáhne je moje další škobrtnutí. Jakmile mě podruhé zvedá ze země, ani jeden z nás už není schopen ovládat svoje tělo. Její i moje ruce se pouze trhavě pohybují a já je nedokážu přimět, aby dělaly to, co chci já.

Jakmile se rozcházím, zjišťuji, že stejným problémem trpí i moje nohy. Nedokážu bez pomoci ujít ani pár metrů. Tohle bude zřejmě konec. Tady a teď zemřou milenci pronásledovaní osudem. Ochromení podivným nervovým plynem, který na nás seslal Kapitol. Jsem přesvědčený, že právě teď si prezident Snow mne ruce a spokojeně usrkává ranní dávku čaje.