Catching fire - The boy who volunteered

9. kapitola - mírotvorci a plot

Není nad brzkou ranní procházku tichým městem. Procházím kolem plotu a daleko na východě se pomalu začínají objevovat první náznaky svítání. Zachumlaný do teplého kabátu a s dlaněmi shovanými v podpaží kvůli udržení tepla kladu opatrně jednu nohu před druhou. Vysoké závěje ještě stále neustupují a celé město je tak zahaleno pod bílou pohádkovou peřinou.

To je ovšem tak všechno, co je v tomto kraji pohádkové. Události posledních týdnů změnily všechno k nepoznání. Život tady ve Dvanáctce nebyl nikdy jednoduchý, ale od příchodu nového mírotvorce Knuta je nesnesitelný. Téměř každý den je někdo bičovaný. Pár obyvatel už bylo dokonce popraveno.

Vlastně si ani nejsem jistý, jestli můžu být před rozedněním v ulicích, ale to mě nezajímá. Potřeboval jsem si pročistit hlavu, protože mě ze spánku opět budily noční můry. Nedokázal jsem dokonce ani vydržet doma, prostě jsem musel odejít z toho domu.

Proto teď bloudím ulicemi křížem krážem bez určeného cíle. Procházím celou cestou, kterou chodí dělníci do dolů. Je celá ušlapaná a ušpiněná uhelným mourem. Brzy se tudy vydají lidé pracující v dolech na svoji směnu, ale zatím je tu jen pár otisků stop.

Jedny z nich ovšem míří jinam, než ty ostatní. Otáčím hlavu, abych je mohl dostatečně dobře sledovat. Stopy míří za řezníkův krámek. Neodolám a chvíli je následuji. S hlavou skloněnou k zemi si ani nevšimnu, že jsem dorazil téměř k Plotu. Když konečně zvedám hlavu, všímám si, že je přímo přede mnou v pletivu díra, kterou by se tak akorát protáhl drobnější dospělý člověk. Natahuji se na špičky a vidím otisky bot, které se po louce vzdalují směrem k lesu. Někdo se je evidentně pokoušel zahladit, nicméně stále jsou poměrně patrné.

Jenom nechápavě vrtím hlavou. Nemám rád, když chodí za Plot. Obzvlášť v těchto posledních týdnech, kdy se lidé popravují i za hlouposti. Bojím se o ni. Nejsem si jistý, co by se stalo, kdyby jí chytili při cestě zpět z lesa. Jsem si téměř jistý, že by jí nepopravili, nicméně ani tak by se zřejmě nevyhnula krutému trestu z Knutových rukou. Zřejmě jí budu muset něco říct, jakmile ji uvidím.

Z ničeho nic se ozve ostré zapraštění a já instinktivně uskakuji od Plotu. Zůstanu zírat na pletivo, které se tyčí vysoko nad mou hlavu. Po celé jeho délce projíždí elektrický proud. Slyším jeho praskání a hučení. Nejsem si jistý, ale trochu se obávám, že to nebude náhoda. Elektrický proud se sice občas spouští, ale přijde mi to jako zvláštní náhoda. Po páteři mi přeběhne mráz. Co když už napájení nevypnou a Katniss zůstane uvězněná za Plotem?

Strkám ruce do kapes a rychlým krokem se vracím do Vesnice vítězů. Musím si promluvit s Haymitchem. Třeba dokážeme společně něco vymyslet. Možná jenom zbytečně plaším a ve skutečnosti o nic nejde, ohradník se za dvě hodiny opět vypne a všechno bude v pořádku. Nedokážu ovšem čekat na to, jestli se to stane, proto za pár minut vcházím do Haymitchova domu.

Překvapivě to tu nesmrdí jako obvykle. Ten starý pach alkoholu a zvratků, který se vždycky linul ze dveří, je pryč. Pak si vzpomínám, že Katniss donutila našeho mentora, aby zaměstnal Hurikánovu matku na úklid. Ona tím získá potřebné peníze a u Haymitche to alespoň vypadá trochu k světu.

„Haymitchi?“ nakukuji do kuchyně a překvapuje mě, že je vzhůru a dokonce i při smyslech. Jeho zásoby alkoholu pomalu, ale jistě dochází, takže s nimi musí šetřit. Není tedy každý den opilý tak, jak u něj bývalo zvykem.

„Jsi tu nějak brzy,“ zabručí mrzutě. Tohle je bohužel stinná strana toho, že nemáme dost lihu. Většinu času je velice protivný a nabroušený, protože je zvyklý pít daleko častěji a více. Všichni jsme si na to už ovšem stihli zvyknout, takže to bereme jako jeho součást.