Catching fire - The boy who volunteered

14. kapitola - medailonek

Sleduji tu podivnou scenérii. Všímám si, že Haymitchova ruka vystřelila a zachytila Katniss za zápěstí. Zřejmě proto, aby ji nenapadla nějaká obrovská hloupost. Ta ovšem na něco takového nemá ani jedinou myšlenku. Jenom s pootevřenou pusou civí na Daria. Přiznávám, že jsem ho moc neznal a nikdy si k němu nezvládl vybudovat žádný vztah. To u Katniss ovšem neplatí. Vídali se často na Jarmarku a zřejmě se poměrně dobře znali. Jsem si naprosto jistý, že skutečnost, že byl přidělen zrovna nám, určitě není jenom náhoda.

Vypadá to, že Katniss na okamžik vůbec netuší, jak by se měla zachovat. Nicméně nakonec se vytrhává z Haymitchova sevření a rychlým krokem odchází do své ložnice. Jenom se za ní dívám, protože je mi jasné, že v tomhle ohledu pro ni nemůžu vůbec nic udělat. Tohle si musí srovnat v hlavě jenom ona sama.

I já odcházím do svého pokoje, ale jenom proto, abych ze sebe omyl vrstvu líčení a sundal ze sebe černou kombinézu. Potom se vracím zpět do obývacího pokoje, který je spojený s jídelnou. Na gauči sedí pouze Cetkie se skleničkou bílého vína a hledí někam před sebe.

„Cetkie?“ oslovuji ji opatrně, abych ji náhodou nevyděsil. Pouze na mě otáčí hlavu a pokyne vedle sebe, abych se k ní posadil. „Mám na vás takovou prosbu. Víte, jak jsme se domlouvali na těch zlatých věcech, které si vezmeme do arény? Byl bych moc vděčný, kdybyste mi dokázala sehnat rozkládací přívěšek na krk. Však víte, takový ten, co otevřete a jsou v nich fotky. Chci tam mít tyhle fotky,“ tisknu jí do ruky drobný sáček, který se mi ještě ve Dvanáctém kraji podařilo sehnat od paní Everdeenové a od Hurikánovy matky. „Je to pro mě vážně důležité, bude to potřeba.“

„Víc říkat nemusíš. Zařídím to co nejdříve a v aréně už ho budeš mít u sebe,“ usmívá se na mě a já jí úsměv vděčně oplácím. Je to prostě úžasný člověk. Celá by se rozdala, kdyby mohla. Teď jsme pro ni jako její rodina a ona se celou dobu musí na veřejnosti přetvařovat a nedávat najevo, jak moc trpí. Ztratila by tím totiž na profesionalitě a díky tomu by mohla přijít o práci.

„Děkuji, Cetkie,“ usmívám se naprosto upřímně, natahuji se a letmo jí líbám na tvář.

„Ale jdi ty,“ mávne rukou s letmým zahihňáním a v obličeji mírně zrůžoví. Jsem si naprosto jistý, že se k ní nikdo takhle mile nechová. Obzvlášť když uvážíme skutečnost, že už si zažila pár ročníku po boku Haymitche, který není zrovna symbolem přívětivosti. „Dojdu pro Katniss, je čas na večeři,“ zvedá se, jakmile do dveří vstupuje náš mentor a s ním i oba naši vizážisté. Ještě si dovolí letmé pousmání směrem ke mně a potom rychle odcupitá k našim pokojům.

Večeře probíhá v uvolněném duchu. Všichni nezávazně konverzujeme a poměrně dobře se bavíme. Všichni až na Katniss. Ta za celou večeři nepromluvila jediné slovo. Jsem si téměř jistý, že za to může Dariova přítomnost u stolu. Z ničeho nic shazuje ze stolu misku s hráškem a ta padá pod stůl. Bez váhání slézá ze židle a sklání se pod stůl ve stejný okamžik, jako se pro misku natahuje Darius. Tuším, že to všechno udělala schválně, jenom proto, aby se spolu mohli rozloučit. Ne dlouze a emocionálně, ale přesto je i takové rozloučení lepší, než žádné.

„To není tvoje práce, Katniss,“ okřikuje ji pohoršeně Cetkie, a tak je moje snoubenka nucena vylézt zpod stolu a s uraženým výrazem v obličeji si sedá zpět na židli. 

Shrnutí zahajovacího ceremoniálu popravdě příliš nevnímám. Všechno to pitvoření a kostýmy mi vůbec nepomohou při odhadování ostatních splátců. Největší hlavu si v tomto okamžiku dělám kvůli tomu, že si Katniss nepřisedla na gauč vedle mě, ale vedle Haymitche. Povrchní a sobecké? Možná. Přesto si nemohu pomoct a přemýšlím nad tím, jestli je na mě z nějakého důvodu naštvaná.