Catching fire - The boy who volunteered

24. kapitola - poslední večeře

Celou noc bloumám hluboko ve svém nitru. Snažím se rozmotávat ty drobné nitky, které s jistotou musí někde mít svůj konec. Já jenom nevím kde. Stále znovu a znovu se myšlenkami vracím k tomu nočnímu polibku a pokaždé mi celým tělem projede příjemné mravenčení. Stále cítím dotyk těch horkých, jemných rtů a chuť máty na jazyku.

Těsně před svítáním se zvedám z písku a pár kroky překonávám vzdálenost dělící mě od vodní plochy. Potřebuji probrat svou mysl a přestat se vracet k těm dosud nepoznaným pocitům, které rozechvívají celé moje tělo jenom při pouhé vzpomínce. Párkrát bořím dlaně pod hladinu a omývám si celý obličej i s vlasy. Studená voda mi pomáhá vrátit se do reality a začít se soustředit na skutečnost. Stále jsme v aréně plné nástrah a už je nás tu jenom osm. Zemřít musí už jenom šest lidí a já.

Otáčím se směrem k ostatním a hrudník mi svírá úzkost. Nechci, aby kdokoliv z nich zemřel. Finnick, který mi už několikrát zachránil život, a na kterého doma čeká láska jeho života. Johanna, možná neomalená a nepřátelská, ale přesto ochotná bojovat do posledního dechu za svoje přesvědčení. Diod, jehož mysl je tisíckrát bystřejší, než kohokoliv jiného a nakonec Katniss. Ta, kvůli které ještě stále stojím na nohou a dýchám. Nikdo z nich by neměl zemřít.

„Peeto?" přechází ke mně Finnick a noří bosé nohy do vlhkého písku. Obracím na něj hlavu a tázavě povytahuji obočí. „Neumím si představit, jaké to musí být. Kdyby tu se mnou byla Annie... zešílel bych."

„Jak jsi sám řekl - bez váhání," zvedám oči a povytahuji jeden koutek do úsměvu. „Nakonec to není tak těžké. Jen nechci, aby mě viděla umírat."

Finnick chápavě přikyvuje a pokládá mi ruku na rameno. „Neuvidí. Postarám se o to," šibalsky na mě mrkne a potom bez dalšího váhání skáče do vody. Nechápavě za ním zírám. Co tím mohl myslet? Jak se může o něco takového postarat? Nejsem si vůbec jistý, jestli mělo jít z jeho strany o podporu nebo o výhružku. V první chvíli mě napadlo, že by rád Katniss zabil dřív, než zemřu já. Potom mi ovšem začíná v hlavě vrtat červíček pochybností a napadá mě, že Finnick možná ví něco víc, než vím já. A to mě dohání k nepříčetnosti.

Svoje obavy si ovšem musím schovat pro sebe, protože se ostatní začínají probírat. Během pár chvil se k nám snáší další padáček s potravinami. Respektive s houskami ze Třetího kraje. Zdá se, jako kdyby letos sponzoři nevěděli, co s penězi. To mě ovšem příliš nepřekvapuje, protože jde o ročník vítězů. Každý má už dávno svoje oblíbence, které podporuje a nás je ve skupině hodně.

Při snídani se ke mně připojuje Katniss a mě okamžitě znovu zašimrá v žaludku při vzpomínce na včerejší noc. Ona ovšem nedává najevo nic, co by souviselo se včerejším večerem. Proto jsem nucen přistoupit na její hru a ani já se k němu slovně nevracím.

Ihned po jídle mě chytá za ruku a zvedá z písku. „Pojď, naučím tě plavat," říká až přehnaně nadšeně a táhne mě s sebou směrem k vodě. Nebráním se a poslušně klopýtám za ní.

Nemyslím si ovšem, že by hlavním důvodem naší separace od ostatních bylo plavání. I přesto ovšem poslušně vstupuji do vody a na břiše opakuji stále dokola tempa, která mě před okamžikem ukázala. Nejsem si sice jistý, jestli by mi tahle zkušenosti pomohla proti utopení, ale snažím se ze všech sil.

„Peeto, hele," vyhrkne najednou a já si všímám, že v dlani drží jemný písek, kterým si přejíždí po odhalených částech kůže. Spolu s pískem se odlupují i zbytky svědících strupů, které nám způsobila mlha. Vděčně opakuji její postup a opravdu přichází znatelná úleva. Sice jsem se naučil podivné svědění ignorovat, ale takhle je to daleko příjemnější.