Catching fire - The boy who volunteered

17. kapitola - první kapka vzpoury

Na velké ploché obrazovce sleduji, jak na pódium vchází Kašmíra. Její dlouhé blond vlasy za ní povlávají, když usedá na křeslo vedle Caesara. Následuje pár zdvořilostních frází, které vždy předchází hlavnímu rozhovoru a v neposlední řadě zazní otázka: Co si myslíš o návratu do her?

„Vůbec se mi to nelíbí, Caesare," vzdychne zoufale Kašmíra. „Když jsem se to dozvěděla, rozplakala jsem se. Vždyť je to neuvěřitelné. Občané Kapitolu musí být zdrcení a trpí při představě, že o nás přijdou." Ukončuje větu Kašmíra, dává si ruku před ústa a snaží se potlačit hlasitý vzlyk, který se jí dere z úst. Reakce lidu je očekávaná. Všichni křičí a nadávají.

Ačkoliv se Caesar u dalšího člověka pokouší nepokládat nevhodné otázky, nevyhne se nepříjemnostem. Zlatoň totiž začíná okamžitě mluvit přímo ke Kapitolskému lidu. „Vzpomínám si na doby, kdy jsme já a následně i moje sestra vyhrály hry. Všichni k nám byli tak moc milí a vstřícní. Nikdy jsem neviděl laskavější občany. Nesmírně si toho vážíme a jsme rádi, že tu jste pro nás."

I Caesarovo profesionální chování poměrně pokulhává při takovémto přístupu vítězů. Nikdo z Kapitolanů ani v nejdivočejších snech nepočítal s tím, že se vítězové takto otevřeně postaví a budou se pokoušet rozbouřit davy. Já tisknu ruce v pěsti a každý rozhovor sleduji s napnutýma ušima.

Lidé se trochu uklidní při rozhovorech Bruta a Enobarie, protože to vypadá, že těm o žádnou vzpouru nejde. Těší se zpět do arény a jenom čekají na to, až poteče krev. Nepokouší se naklonit Kapitolany na svou stranu. Bouří je k chtivosti po hrách.

To ovšem okamžitě potlačuje Dratkie a Diod, který začíná poměrně složitými frázemi polemizovat o skutečnosti, že takovéto téma Čtvrtoher ani nemůže být legální. Pokouší se lid přesvědčit, že my, jako vítězové, jsme dostali doživotní imunitu a i přesto nás opět ženou do arény. Požaduje přezkoumání odborníky na právo.

Mags bohužel nerozumí vůbec nikdo, protože její vyjadřování je opravdu huhňavé a nesrozumitelné. Předpokládám, že už si prodělala mozkovou mrtvici nebo něco podobného, která způsobila takovouto vadu.

Na rozdíl od toho Finnick hne naprosto celým Kapitolským obecenstvem. Především pak jeho dámskou částí. Vytahuje z kapsy pomačkaný papírek a rozbaluje ho.

„Tohle jsem složil pro ženu svého srdce. Pro svou jedinou pravou lásku:

Jsi sluncem v mojí temnotě.

Jsi lékem proti samotě.

Jsi sladkou kapkou v slaném moři.

Jsi plamenem, co ve mně hoří.

 

Toužím hladit tvoje vlasy,

jemné, husté mořské řasy. 

Toužím líbat tvoje líčka,

horká jako mělká říčka. 

 

Poslední polibek posílám,

tam za tebou k těm končinám.

Tak sbohem lásko, musím jít,

teď už musíš sama žít.

 

Sleduji Finnickovy oči, které chvílemi těkají mezi davem Kapitolských dam. Většinu času ovšem směřují přímo do kamer. Mám takový dojem, že toto jeho vyznání nepatřilo nikomu tady v Kapitolu. To mířilo kamsi k němu domů, kde na něj jistě čeká dívka jeho snů. Nikdo z Kapitolu si toho ovšem zřejmě nevšiml, protože ženy nadšeně křičí a pár z nich v pódiu dokonce omdlelo v domnění, že se jedná právě o ni. Nakonec se obrací čelem do davu a pohled na jeho tváři mírně tuhne a vážní.