Catching fire - The boy who volunteered

15. kapitola - nová přátelství

Jakmile se otevírají dveře výtahu, dochází mi, že letošní hry budou opravdu jiné, než všechny ty předchozí. Ačkoliv opět dorážíme téměř na poslední chvíli, před námi sem dorazili pouze oba splátci z Druhého kraje – Brutus a Enobarie.

Oba si nenápadně prohlížím, když procházíme kolem směrem ke středu místnosti. Ani jeden z nich nevypadá žádným způsobem zničený alkoholem nebo drogami, jako polovina jiných. Brutovi je teď zřejmě něco po čtyřicítce. Mám dojem, že to byli osmačtyřicáté hry, které ho korunovaly na vítěze. Je to jediný dobrovolník letošních her. V jeho výrazu je něco divokého a zvířecího. Tomu nepomáhá ani skutečnost, že je obrovský a i na svůj věk stále bez jediného přebytečného gramu tuku. Jeho tělo je samý sval.

Není divu, že vyhrál svůj ročník her. Ve skutečnosti tam neměl moc velkou konkurenci mezi splátci. Skupinka profíků, která se ten rok utvořila, prostě systematicky pozabíjela všechny ostatní splátce, dokud nezůstala jenom čtveřice těch nejlepších, kteří se bez většího zaváhání otočili proti sobě. Tvůrci je nemuseli nahánět proti sobě. Poslední bitva se strhla přímo u Rohu hojnosti mezi všemi zbývajícími profíky. Byla krátká a drastická. Všude se míhala ostrá čepel a tekla krev. Nakonec z toho vyšel jediný vítěz – Brutus. Nezapomenu na to, když obrátil hlavu směrem na nebe a zvednul nad hlavu zakrvácený meč. Z jeho hrdla se ozval vítězný řev a on tam jenom stál, s celým tělem zastříkaným krví a křičel, dokud ho nevyzvedlo vznášedlo.

Naproti tomu Enobaria je v tuto chvíli v nejlepších letech. Vyhrála šedesáté druhé hry ve svých sedmnácti letech. To znamená, že je jí momentálně třicet a je na svém fyzickém i psychickém vrcholu. Její hry patří k nejslavnějším v historii a já konečně na vlastní oči vidím proč. Když kolem ní procházíme, v podivném úšklebku na nás cení zuby, které si nechala nabrousit do neuvěřitelně ostrých špiček a na dovršení toho všeho si špičky nechala pozlatit. Působí to vcelku děsivě, to musím přiznat. Ani zdaleka to ovšem není tak děsivé jako skutečnost, proč to vlastně udělala.

Zbývala už totiž jenom ona a splátce z Prvního kraje. Celou náhorní plošinou, na které se v aréně nacházeli, roztřáslo silné zemětřesení, které porušilo celé podloží. Země se začala trhat a vytvářet obrovské krátery. V jednom z nich skončil dokonce i slavný Roh hojnosti. Prostě zmizel z povrchu. Kvůli třasu a praskání země pod nohama ztratili oba dva zbraně. Nezbývalo nic jiného, než aby se do sebe pustili beze zbraní. Tělo na tělo. Enobaria si moc dobře uvědomovala, že splátce z Jedničky je v daleko lepší fyzické kondici a tenhle zápas by nemohl skončit dobře pro ni samotnou. Proto bez dalšího zaváhání otevřela pusu a zakousla se svému sokovi přímo do krku. Prudce trhla hlavou a vytrhla mu tím obrovský kus masa. Ještě jednou takový chvat zopakovala, dokud jejímu protivníkovi nezačala prudce stříkat krev z porušené tepny. Potom už jenom čekala a sledovala, dokud se neozve rána z děla.

Oklepu se. Je mi jasné, že ani jeden z nich nebude lehký protivník. S největší pravděpodobností budou ti nejnebezpečnější v letošní aréně. Možná spolu s Kašmírou a Zlatoněm, kteří se ovšem na tréninku zatím ještě neobjevili.

Odbyla desátá hodina a tréninkové centrum stále zůstává poloprázdné. Většina splátců se rozhodla vůbec se nezúčastnit. Zdá se, že jde především o ty zničené životem. Atala ovšem na nikoho nečeká a přesně v celou začíná se svým výkladem a vysvětlováním, co které stanoviště dělá. Nezabývám se tím, že bych ji poslouchal, tohle všechno jsem slyšel už loni.

„Měli bychom se rozdělit, co říkáš?“ obrací se na mě Katniss. „Stihneme tak pokrýt co nejvíc stanovišť. Tady všichni vědí, že patříme k sobě, nemusíme je o tom přesvědčovat.“