Zavržená

6. Polibek by mohl...

Probudil mě zvuk soustavného bušení na dveře. Cítím horko jako bych byla v pekle a ruku majetnicky obtočenou kolem pasu. U ucha se mi ozval podrážděny povzdech muže za mnou. Jeho ruka opustila můj pas a horké tělo se ode mě odlepilo. Těžké naštvané kroky se rozléhají po pokoji, než rozčíleně otevře dveře.

„Co?" Reagan zavrčel na vetřelce, zatímco já se posadila na posteli. Doufala jsem, že to všechno byl jen nějaký zlý sen, ale vypadá to, že z tohohle snu se jen tak neprobudím.

„Slyšeli jsme ty šťastné novinky!" zakryla jsem si uši nad ženským křikem z chodby.

„Ukaž mi ji. Prosím. Oh prosím! Jen pozdravím. Nebudu..." Reagan zabránil té holce vejít, a dokonce ji zablokoval i výhled do pokoje.

Sluneční paprsky proklouzly přes závěsy. V denním světle vypadá ložnice ještě hezčí.

„Ne." Zavrčel předtím, než ji prásknul dveřmi před nosem. Po špičkách se vydal zpět do postele.

„Fajn. Uvidím ji na snídani." Zvolala ta dívka za dveřmi, ale Reagan ji už kompletně ignoroval. Jeho oči jsou zaměřené na mě a já si přitáhla pokrývku blíže, nevědomě se posunujíc dozadu k čelu postele. Pár rychlými kroky je u mě a už leze do postele. Naklání se nad mým malým tělem s rukama zabořenýma do postele podél mých boků. Obličej noří do mého krku vdechujíc moji vůni, kůže mi jiskří v místě, kde se o mě otře jeho lehké strniště. I když se zrovna probudil vypadá zatraceně sexy. Já určitě vypadám jako kdyby mě přejel náklaďák. Božsky voní a neodolám nutkání tu vůni vdechnout. Hluboké zavrčení doprovází jeho pohyb, když se zvedne, aby mi viděl do obličeje.

„Dobré ráno." Jeho hlas je zhrublý a hluboký. V očích vidím, jak nakukuje jeho vnitřní šelma, zatímco mě pozoruje získávají zlatou barvu. Červenám se pod intenzitou jeho očí a sklopím pohled na šedé povlečení.

„Dobré." Zamumlán na zpět, z ničeho nic celá nesvá. Došlo mi, že jsem pořád jen v jeho tričku, které se v noci vyhrnulo a teď odhaluje moje kalhotky. Rychle ho stahuji dolů a doufám že si nevšimne, jak moc se teď červenám.

„Podívej se na mě." Jemně zašeptá. Pomalu ke mně přibližuje hlavu a já panikařím, protože zamířil přímo na rty.

„Já mám vyučování." Vyhrknu, obě ruce položím na jeho hruď abych ho zastavila. Pod mým dotekem ztuhne a když cítím lehký třas ruce sundám. I on se stáhne ve stejnou chvíli, ale pořád je dost blízko.

„A?"

„A já se musím připravit a jít." Stín mu přelétne přes obličej, náhle se postaví a jde do šatny. Když vyjde ven už je oblečený.

„Ne." Odpoví mrtvě.

Na chvíli jsem bez hlasu. „Ale, já jít musím. Je to můj první rok na univerzitě a ..."

„Řekl jsem ne." Přerušil mě. Vztekle jsem se postavila a věnovala mu dlouhý pohled.

„Nemůžeš mi říkat co můžu a co ne. Měla jsem svůj život, než jsi přišel a všechno převrátil na ruby."

Varovně se na mě zamračil ale mě to nerozhází a podhled mu vracím.

„Můžu a taky budu, pokud se budeš chovat tak hrubě. Dokud se tvé divoké chování nezmění doporučuju ti nedráždit moji šelmu. Co by přišlo pak by se ti nelíbilo." Ruce má zkřížené na hrudi, tyčí se nade mnou, ukazuje tak svoji převahu. Držím jazyk za zuby. Konec konců je to princ a musím ukázat, že to respektuji. Po chvíli se uvolní a jeho oči změknou, blýskne v nich hravost.