Zavržená

20. Utržený ze řetězu

Ellie

Vítr kolem nás pohazuje listí, zatímco obloha potemněla. Hutné temné mraky zakryly slunce i s jeho teplými paprsky. Stojím ochromeně a zírám na toho co měl chránit mé srdce a místo toho ho však zlomil na milion kousků pro své vlastní sobecké důvody.

Většinu nocí od toho nešťastného dnu stále vidím obraz toho jak své špičáky noří do krku tý děvky a ona blaženě lapá po dechu. Chtěla bych si ten obraz vypálit z mojí hlavy, ale pořád na mě vyskakuje. V jednu chvíli jsem si dokonce myslela, že už jsem z toho zešílela. Chtěla jsem to ukončit. Mít od toho pokoj a klid. Stála jsem na břehu jezera, připravená se potopit, když jsem propukla v nekontrolovatelný pláč, přemýšlejíc o tom jak slabou jsem se stala. Jen slabí a sobečtí lidé tohle udělají. Nadávala jsem sama sobě. Moji rodiče by to taky nejspíš neunesly a umřeli by trápením a vinou. Nevěděli by co mě dohnalo k tak drastickému řešení a pořád by se ptali co udělali špatně. Potřebovala jsem žít nejen kvůli nim ale hlavně kvůli sobě. Nemohla jsem dovolit, aby mě Stacey a Brad takhle zlomily. To vítězství jim nedopřeju. Takže s nově nalezeným odhodláním jsem odjela do domu své tety a začala uzdravovat své zlomené srdce kousek po kousku. Rozhodla jsem se vrátit zpátky, teprve až budu úplně zdravá a zcela nová já.

Slíbila jsem si, že už nikdy nikomu neukážu slabost, zvláště né někomu jako je Brad. Myslel si, že jsem jen prostá, slabá, naivní holka, která kvůli němu ztratila hlavu a on ji může odhodit stranou, jako nějaké smetí, jen proto že on je Alfa. Ale dokázala jsem mu opak, když jsem se vrátila s nově získanou sebedůvěrou a o něj nezavadila ani pohledem. Možná to v nějakou chvíli zranilo jeho ego.

Možná proto mě začal nahánět jako svoji kořist. Naučila jsem se hnusit si ho, nechala jsem nenávist kolovat svými žilami. Ale to zatracené spřízněné pouto mi to ztěžovalo. Moje srdce pořád trochu poskočilo kdykoli jsem ho viděla. Kdykoli se naše oči střetli bylo těžké odvrátit pohled pryč.

Ale teď... Cítím, že je něco jinak. Něco se změnilo. Dívám se na něj jak stojí naproti mně, ale moje srdce už neposkočilo nadšením, naopak vzňalo se nenávistí při pohledu na jeho sadistický úšklebek. Nechci se dívat do jeho bezduchých očí jež odrážejí jen zlomyslnost. Chci odsud jen utéct. Pryč od něho a najít toho v rytmu jehož jména moje srdce bije. Toho od něhož jsem tak pošetile odešla.

„No, no. To se podívejme. Vypadáš úchvatně jako vždy má lásko." Z Bradova děsivého hlasu je mi na zvracení, stejně jako z jeho hladového posledu, kterým skenuje mé tělo. Teď bych si přála abych si ráno oblékla něco jiného než krátké denimové šortky, které odhalují skoro celou délku mých nohou.

„Nejsem tvoje láska. Ten titul už má Stacey. Znáš ji, patetická děvka, kterou sis vybral místo mě." Ušklíbla jsem se koutkem úst. Jeho oči potemněly, udělal krok ke mně načež se zastavil a zaťal čelist stejně jako pěsti.

„Měla by sis dávat pozor na pusu, Ellie. Nebo jinak pro ni najdu lepší využití." Nasadil opět ten sadistický úsměv a mě se zvedl žaludek.

Ignorovala jsem ho a ani si nechci domýšlet jaký význam jeho slova pro něj mají. „Jak jsi zjistil, že tu jsem?"

Pozvedl hlavu jako by se hluboce zamyslel a odpověděl. „Když jsem slyšel, že Ellie Archer utekla pryč, došlo mi, na jaké jediné místo by šla, aby se ukryla před princem." Vyplivl to slovo jako by mu zanechalo pachuť na jazyku. „Ta odpověď mi v mysli vyskočila skoro okamžitě. Bude to to stejné místo, kam utekla po tom, co jsem zlomit to její malinkaté patetické srdíčko."