Zavržená

13. Palačinky k snídani

Joana na mě koukala jako na psa co jí zrovna nadělal na oblíbené boty. Jsem rozhodně šťastná, že ji Lexi vyhodila jinak by mi plivla do pití nebo otrávila jídlo. A aby toho nebylo málo na Reaganově tváři se usadil samolibý úsměv nad mým do očí bijícím majetnickým postojem. Ani Lexiin úsměv nebo Danielovo kmitání obočím mě nijak neuklidňuje.

„Jak jsem říkala, Pane Aldrichi." Pokračovala Joana a vrhla na mě ještě jeden pohled. „Omlouvám se a ujišťuji Vás, že už se to nebude opakovat. Prosím, nevyhazujte mě."

Aldrich? Reagan Aldrich. To zní hezky. Ale drzost téhle holky. Potřebuje se naučit způsobům.

Reagan opakovaně poklepával prstem o stůl a měl zamyšlený výraz. Joana na něj koukala nadějeplně. Vypadala jako by se modlila, sepjala obě ruce před hrudí. Lexi, Danny a já na něho také hledíme v očekávání jeho rozhodnutí. On se dívá do stolu.

Reagan nahlas vydechne. „Fajn. Máš poslední šanci Joano." Úlevný vzdech přišel od Joany, zatímco moje oči jsou doširoka v nevíře. Dokonce i Lexi a Danny na něj zírají v šoku. Ani oni tohle od něj nečekali. Díky tomu, jak ji obvykle ignoruje, jsem si vždycky myslela že ji nemá rád a nechce s ní ztrácet čas, natož aby ji bral na vědomí. Tak jak to, že ji dovolil zůstat? Daniel říkal, že to bylo už po třetí tento týden, co přišla pozdě. To dokazuje, jak je nezodpovědná. Navíc, ji nesnáším.

„Ach, děkuji Vám, pane Aldrichi." Vypískla Joana a poskočila si radostí. Kdyby měla možnost určitě by něj skočila a objala ho. Ale nemá dost odvahy, alespoň ne při pohledu do jeho chladných očí.

„Ale je to tvoje poslední šance." Varoval ji s přísným pohledem. Rychle kývala hlavou jakože rozumí.

„Hned vám udělám snídani. Udělám co si poručíte."

„Palačinky s javorovým sirupem a kávu. Víš, jak to mám rád." Daniel je první kdo si objednal. Lexi zamumlala že je v pohodě a pokračovala ve vzteklém klapání do klávesnice.

„Co si dáš ty, má milá?" Zašeptal Reaganův hluboký hlas vedle mého ucha. Ale jsem příliš vytočení abych na něj pohlédla. Proč je na ní sakra najednou tak milý?

„Už jsem ti to řekla, nic." Odpověděla jsem skrz zaťaté zuby, rozčílená tím že ji tu nechal pracovat. A rozčílená sama sebou že mě to rozčiluje. Proč se vlastně vůbec starám?

„Udělej nám to samé, co Danielovi." Řekl Joaně, která zoufale přikývla a odešla udělat naši snídani. Chci odseknout, že už jsem mu říkala, že nemám hlad, ale pochybuji že by mě poslouchal.

Po tom, co udělala naši snídani a naservírovala nám ji, jsem se podívala na palačinky před sebou. Vypadají vážně lahodně. A taky tak i voní. Musím uznat, že Joana bude docela dobrá kuchařka. Vypadají lákavě s javorovým sirupem, který po nich stéká. Ale byla bych hloupá abych se jich dotkla. Určitě do nich něco dala.

„Jez." Přikázal Reagan monotónně. Jen sem otočila hlavu bokem na protest.

„Říkala jsem, že nemám hlad."

Slyšela jsem jak si vedle mě povzdechl. Najednou mě obtočili silné paže kolem pasu. Zvedl si mě do klína a držel mě pevně když jsem se snažila uniknout. V rozpacích jsem se rozhlédla po Lexi a Danielovi ale sotva si nás všímali jako by to co se právě stalo bylo naprosto přirozené. Normální situace. Nic neobvyklého. Joana už tu dávno nebyla, odešla pár vteřin po tom, co naservírovala snídani.

Reagan použil vidličku aby rozkrájel palačinky, nabral na ni sousto a pak ji přiblížil k mým rtům se sirupem kapajícím dolů. Vzdorovitě jsem na něho koukala s rukama založenýma na prsou a odmítala jsem otevřít pusu. Nutí mě tu zůstat, diktuje mi kam můžu a nemůžu jít, a teď chce ještě kontrolovat můj apetit?!