Zavržená

10. Domácí vězení

Reaganovy rty jsou přisáté k mému krku. Saje, kouše a vysílá mi brnění do celého těla. Uvěznil mě ve svém náručí. Snaží se změkčit a zjemnit kůži než do ní zanoří své špičáky a označí mě jako svoji. Bojuji každou buňkou svého těla, ale už se pomalu hroutí. Jako kdybych tlačila do zdi, která se ne a ne pohnout.

„Přestaň bojovat, Vlčku. Taky si to užiješ, slibuji." Přemlouvá mě smyslným šepotem přímo do ucha. Ale já to nechci. Nejsem připravená nést jeho značku nebo se sním spárovat. Prostě cítím že to není správné. I moje vlčice je rozervaná. Ani ona tohle nechce ale je těžké odolat. Obě pořád věříme že náš druh je Brad a ani s její novou silou se nedokážeme Reaganovi ubránit.

„Ne, neužiju!" Panikařím, když ucítím špičky jeho zubů, jak tlačí na moji měkkou kůži. Oči se mi zalijí slzami frustrace, jak mě k sobě tiskne a drží pevně u sebe. Jeho zuby se pasou na mém krku, našel to pravé místo. Rty přitiskne na konkrétní místečko mezi mojí klíční kostí a krkem. Nechtěně při jeho dotyku na to místo zasténám. Cítím, jak se na mém krku vítězně usmívá, když našel moje sladké místo a olíznul ho. Připraven umístit svoji značku.

„Prosím Reagane. Nedělej to. Já tohle nechci." Uchýlila jsem se k žebrání, když vím, že nad ním nevyhraji. Je silnější než já v každém ohledu. Označí mě i násilím, pokud něco neudělám. Pod dlaněmi cítím jak zamrzl. Jeho špičáky zastavili a zatáhli se. Jeho sevření se uvolnilo. Jsem pořád ve fázi paniky, když ode mě ustupuje a dívá se na mě.

Na tváři má překvapený pohled, ale skrz něj stále prosakuje temnota. Natahuje dlaň a hladí mě po tváři. „Ach, poklade. Ty, když takhle říkáš moje jméno, to mě povzbuzuje." Ďábelsky se směje, ukazuje svoje ostré špičáky a zatahuje je. Záchvěv strachu ale i vzrušení, z toho jak mě palcem hladí po tváři, mi přeběhne po těle. „Ale dobrá, možná někdy jindy." Cítím lehkou úlevu, ale pořád jsem napjatá z jeho blízkosti.

„Myslím, že si teď rozumíme. Tak dlouho dokud zůstává tvůj krk holý, nepůjdeš nikam bez mého svolení. Chápeš?" Setřel osamělou slzu, která utekla bez mého vědomí. „Neplač, má lásko. Slíbil jsem tvým rodičům, že kvůli mně nikdy plakat nebudeš." Ujišťoval mě s falešným zájmem vepsaným ve tváři.

„Kdybych tak mohl vymazat toho zatracenýho Alfa-muta z existence, všechno by bylo mnohem lepší." Povzdech si, opět mě uvěznil ve svém náručí a hladil mě po vlasech. „Bohužel, je příliš důležitý a lidi by si všimli, kdyby zmizel. Možná bychom se ho mohli zbavit jinými prostředky. Co říkáš?" Oči mu nezbedně jiskří, když se mě na to ptá. Jsem v šoku, jak klidně o tom se mnou mluví. Jako by mluvil o počasí a ne o zabití mého druha. Nesnáším spojení toho slova s Bradem. Jsem tím znechucená.

„Neopovažuj se Bradovi ublížit," varovala jsem ho se zavrčením. Musím být vážně blbá. Pořád se starám o toho tupouna Brada. Ale to ze mě mluvím to spojení.

Reaganovi oči varovně září, jeho zvíře ukazuje svoji nespokojenost.

Naše vlčí nebo zvířecí oči zjasňují barvu našich očí. Například já mám oči modré, můj vlk jasně zářivě modré. Pro Alfy je to jiné. Oni májí věšinou jasně červené oči, a ta je temnější čím více silní a mocnější jsou. Všichni lycani mají zlatou barvu očí jejich šelem.

Reagan mi odhrnul vlasy stranou. „Buď opatrná, miláčku. Možná to udělám, když ho budeš tak moc chránit a bránit mi tak dostat to co chci." Zahrozil vrčivě.

„Víš co to se mnou udělá, pokud to vážně splníš. Neviděl jsi co se stane vlkodlakům, kteří ztratí svého druha? Když jim umře?"

„Ne, já jsem pouze viděl co se stane vlkodlakům, kteří jsou označení a jejich druh zemře." Řekl a já nad tím zmateně zkrabatila čelo.