Zavržená

1. Zavržená

Vzdáleně jsem slyšela jemný hlas slečny Avy, jež během výkladu přecházela přes posluchárnu, ale moje mysl se na ni nesoustředila. Její hlas mizí, jak upřeně hledím na mladíka s černými vlasy, který sedí na druhé straně místnosti, svými prsty lehce poklepával na lavici. Jeho oči se soustředí na profesorku, pravděpodobně poslouchá výklad, zatímco já ho z dálky sleduji jako magor.

Brad Benson, syn Alfy smečky Lunar, a následník Alfy. Je to ten typ, kterého chce každá dívka ve městě, i potom co ji odkopne. Při vzpomínce na to, co udělal včera zaskřípu zuby. Oh, ta jeho drzost.!

Vzpomínám, když jsem ho viděla poprvé v první den na střední škole. Já byla takové to dítě, se kterým se nikdo nechtěl moc kamarádit – vyhublá s pihami na tvářích a na čele, prakticky žádný cit pro módu. Snažila jsem si najít kamarády, ale prostě to nevycházelo.
Pak jsem uviděla Brada a jak ho každý zbožňoval. Byl to typický středoškolský sportovec – pohledný, okouzlující, atletický... Každý z něj chtěl kousek, navíc je to syn Alfy. Měl všechno, vzhled, popularitu, sílu...
Já jsem jím ze začátku vůbec okouzlená nebyla. Vyhýbala jsem se mu jako mor a zůstávala skrytá, snažila jsem se nepoutat moc pozornosti. Bylo mi jedno, že mě nikdo nebere na vědomí. Samotné mi bylo fajn.
Na začátku mého posledního ročníku, jsem do Brada začala být zabouchlá. Seděla jsem dvě místa za ním a okukovala ho jako každá druhá. Začala jsem o něm fantazírovat, dokonce jsem psala jeho jméno na všechny svoje sešity.
Věděla jsem, že nemám šanci, zvlášť, když chodil s nejoblíbenější holkou na škole, Stacey. To mě ale neodradilo od toho abych ho zkusila zaujmout změnou svého vzhledu. Začala jsem číst módní časopisy místo mých knih, a dokonce jsem se zkoušela šaty které sem tam viděla. Když jsem se však ukázala ve škole, Stacey ze mě udělala terč posměchu. Zřejmě jsem byla příliš hubená a v šatech sem vypadala jako zakrslík. Předstírala jsem smích a Brad mi nevěnoval sebemenší pozornost.
Bylo neobvyklé, aby vlkodlaci vypadali tak škaredě jako já. Jsme jedni z nejkrásnějších exotických stvoření na světě a lidé nám většinou závidějí. Samozřejmě nevědí o naší existenci. Jsou nepředvídatelní a nedokáží přijmout, že žijeme mezi nimi, zvláště proto, že stárneme mnohem pomaleji.
V každém případě, když jsem nemohla získat Brada vzdala jsem to a jen jsem ho okukovala z dálky. Ale osud má svůj způsob, jak překvapit.

Když jsem dosáhla osmnáctých narozenin, což je věk od kdy každý průměrný vlkodlak může najít svého druha, byla jsem nadšená najít toho svého. Ne každý vlkodlak ho najde okamžitě, ale doufala jsem, že to bude brzy. Druh je někdo milující, starostlivý, s kým strávíte zbytek života. Obvykle jsou nám dáni měsícem, ale také můžou být zvoleni. Táhne vás to k němu a nemůžete si pomoci cítíte přitažlivost bez ohledu na okolnosti... aspoň to je to co jsem si myslela.
Ten den jsem šla do školy plná nadšení, představovala jsem si ten zvláštní moment, kdy najdu svoji pravou lásku. Konečně někoho, kdo mě přijme takovou, jaká jsem a nebude na mě zírat jako na podivína. Nestara jsem se o ty zvláštní pohledy, které jsem dostávala kvůli svému praštěnému úsměvu. Jediné, co mě zajímalo bylo najít svého druha. Dokonce jsem si dala lehký make-up, jen pro případ že bych ho dnes potkala.
O volné hodině jsem šla po chodbě, když jsem ucítila ten lahodný pach, který mě volal. Můj vlk vil jako blázen uvnitř mé hlavy a vrtěl ocasem ze strany na stranu.
Věděla jsem, co to znamená a hned jsem tu vůni následovala, až na prázdné fotbalové hřiště s Bradem sedícím na zábradlí. Oči se mi rozšířili šokem, když mi došlo, že ta vůně je jeho. A když si uvědomil moji přítomnost, díval se na mě s otázkou v očích, dokud jsem nezašeptala.
„Druh."

Jeho oči se taky rozšířili šokem, zatímco já jsem zůstala zmatená. Copak on necítil moji vůni a neuvědomil si, že jsem jeho? On měl osmnáctiny minulé léto. Tak jak to že to nepoznal? Nebo možná ano...
Svitlo mi uvědomění, zatímco jsem na něj šokovaně zírala. On to věděl. Věděl, že jsem jeho družka ale nikdy ke mně nepřišel. Každý vlk dokáže poznat svého druha od osmnácti let. A Bradovi bylo osmnáct už čtyři měsíce!
Moje podezření se potvrdilo, když se na mě zamračil se znechucením vepsaném v obličeji. Popadl mě za ruku a celou omámenou mě zatáhl do prázdných šaten. Praštil se mnou proti zdi a zatlačil své prsty hluboko do ramene až jsem zakňučela. Ignorovala jsem bolest v zádech a zírala přímo do jeho očí.