Zavržená

11. Dáme sprchu

„Tvůj bratr je kretén." Okomentovala jsem a usrkla z lahve vína. Sedíme s Lexi na křeslech naproti obrovskému oknu s dechberoucím výhledem na město. Námořnicky modré závěsy jsou odtažené na stranu a světlo v pokoji je tlumené. Pokoj ozařuje hlavně světlo města. Přese všechno to bylo nádherné a myslím že začínám být lehce opilá, jak si opakovaně přihýbám z lahve. Tohle víno je silnější, než na jaké jsem zvyklá.

Reagan odešel před několik a hodinami i s Danielem. Jen řekl že mají práci. Ukázalo se, že studuje jen Lexi. Když už jsem tady zamčená jako nevyzpytatelný puberťák rozhodla jsem se utopit svoje chmury v tomhle víně a tiše kypět hněvem. Snažila jsem si číst v ložnici, ale Reaganova vůně mě neustále rozptylovala. Voněl tak zasraně fantasticky a jak ubíhal čas, lákal víc a víc.

„Kdo?" Zeptala se Lexi a upila ze své vlastní skleničky. Správně, ona je víc na úrovní než já. Pije ze skla a já rovnou z lahve. Má na sobě citronově zelenou róbu, sedí elegantně s jednou nohou přes druhou. Její hnědé vlasy se jí ve vlnách stáčí kolem obličeje a její držení těla je perfektní, jako pro královnu. Zatímco já mám obyčejné staré jeansy a neforemný šedý top. Roztažená na sedačce s nohama a rukama do široka. Zjevně vypadám ztrhaně.

„Mluvím o Jeho Výsosti. Samozřejmě." Řekla jsem a rukama naznačila uvozovky. O tom co mě vzrušuje a irituje zároveň.

Zavřel mě tu jako nějaké dítě. Jak se opovažuje?

Lexi se měkce zachichotala. Zmateně jsem se na ní podívala.

„Ale ne. Reagan není můj bratr. Vlastně je to bratranec. Vzdálený."

„To je to samý." Zamumlala jsem a ještě jednou upila z lahve.

„Piješ strašně moc." Cítím na sobě její odsuzující pohled.

„To všechno kvůli němu. Víš."

Povzdechla si. „Víš, že je jen přehnaně ochranářský, protože tě ještě neoznačil. Jeho zvíře z toho není nadšené, takže jediný způsob, jak ho trochu uklidnit je, když tě bude držet od ostatních mužů. Měla bys být ráda, že ti vůbec dovolil chodit do školy. Na oplátku bys nemusela vytáčet jeho ani jeho zvíře." Její slova dávají smysl, ale zároveň mě štve.

Jen proto že mě neoznačil, ještě nemá právo rozhodovat o tom co smím a co ne. Stále o něm nesmýšlím jako o svém druhovi, takže bych neměla být tolik uzemňována. Zasloužím si trochu svobody.

Vzdychnu a zkusím si dát dalšího loka z lahve, ale je prázdná. Zahrkám s ní ve snaze dostat ven posledních pár kapek a ignoruji Lexiin výraz, když sleduje co dělám.

„Víš, že jsem člověk s plnými právy na tomhle světě, že jo?" Položila jsem ji rétorickou otázku a trochu si při tom šlapu na jazyk.

„Jo ale taky jsi vlkodlak... šelma. A jsou tu zákony pro všechny šelmy a nadpřirozená stvoření. Například víly nikdy neopouští svůj svět, pokud nejsou ztracené nebo na důležité misi. Stejně tak ženské šelmy nemohou jít proti svému druhovi bez pořádného důvodu."

Nad tím jsem si odfrkla. „Co to je? Středověk?"

„Pro nás, ano."

Po tomhle jsem se postavila na nohy a závrať mě málem poslala zpátky do křesla.

„Srát na to, na všechno! A na Reagana taky..." Tohle jsem já, když jsem nalitá. Říkám věci, které bych normálně nahlas neřekla.

Lexi se postavila naproti mně. „Nevypadáš moc dobře. Pojď, dostaneme tě nahoru." Snažila jsem se jí odporovat, ale je to lycan, co mě může snadno popadnout a odtáhnout kam se jí zachce. Okamžitě protestuji, když mě chce odvést k Reaganově ložnici.