Impressionism

Kapitola 11.

A jak Mezi slíbila, tak Mei splnila! Tady je malé poděkování za 100 sledujících! (≧∇≦)/

><><><><><

V Uchihovic rezidenci bylo po dlouhé době zase ticho. Mikoto s Fugakem nebyli doma, tak Sasuke využil příležitosti a pozval si k sobě vzácnou návštěvu – jednoho z kámošů, se kterýma na chatě dvě noci pobýval. Ne, že by si normálně nemohl zvát kámoše domů, ale problém byl v tom, že jeho máma všechny ráda hostila. Každých třicet minut vtrhla do Sasukeho pokoje, jestli mají všechno a že jim připravila svačinu a něco k pití. A Sasuke si nikdy nedovolil jí říct, aby neotravovala… byla to přece jeho máma, nic z toho nemyslela zle.

Sotva ale přišli do obýváku, že si na obří plazmovce zahrajou nějakou hru na Switchi, zastavili se hned ve futrech. Na pohovce ležel Sasukeho bratr a zachumlaný do tenké deky tvrdě spal.

Chlapci se na sebe překvapeně podívali. Když Sasuke pozval Naruta k sobě s tím, že rodiče nejsou doma, nepočítal, že by mohl být doma jeho bratr. S tím ale popravdě nepočítal ani Sasuke.

Černovlásek přišel k bratrovi a jemně mu zatřásl ramenem. „Itachi. Itachi, vzbuď se.“

Starší Uchiha zalapal po dechu, jak se vzbudil, a očima okamžitě vyhledal toho, kdo ho ruší ze spánku.

„Nelekej se,“ řekl klidně Sasuke a poodstoupil, aby měl starší Uchiha prostor se vzpamatovat. „Běž si lehnout do svýho pokoje.“

Rodiče nechali Itachiho pokoj nedotčený pro případ, že by se jejich starší syn někdy rozhodl přespat. To se ale od doby, co se odstěhoval, nestalo ani jednou. Mikoto však naléhala, aby ten pokoj zůstal nedotčený. Samozřejmě byl udržován v čistotě, ale nikdo neměl dovoleno v něm pohnout ani lampou na nočním stolku.

Kdyby rodiče viděli, že Itachi spí na gauči v obýváku, byli by stejně překvapení jako Sasuke. Jejich starší syn se tu pro jednou choval jako doma, ne jako na návštěvě.

„Jaká byla cesta?“ zeptal se rozespalý Itachi. Protřel si oči, které okamžitě zase zavřel, jak byl unavený z noční.

„Hm, dobrý,“ odpověděl nezaujatě Sasuke, zrovna připravoval vše potřebné pro to, aby si mohl s kámošem zahrát na Nintendu.

Itachi se s touto odpovědí spokojil. Viděl, že Sasuke je v pořádku, tak se mohl v klidu odplazit do svého starého pokoje a pokračovat ve spaní.

Slíbil si, že Sasukemu nebude volat, jestli dobře dojel, ale už nepadla řeč o tom, že se na něj přijde sám podívat. Proto se taky uvelebil v obýváku. Teda, původně neměl v plánu spát, ale únava z dvou probděných nocí a jednoho dne ho nakonec zmohla. Doslova usnul čekáním.

Na schody našlapoval velmi pomalu a opatrně. Cítil, že každou chvíli usne, to by na schodech mohlo mít fatální důsledky. Sotva se ale dobelhal do vyššího patra, uvědomil si, že u sebe nemá mobil. Pro jistotu prohledal kapsy – opravdu ho neměl. Normálně si ho nechával v zadní kapse u kalhot, ale musel si ho nejspíš vyndat, jak se předtím posadil na pohovku.

Zhluboka se nadechl a zase vydechl. Vůbec se mu nechtělo vracet se dolů, ale mobil byl pro něj důležitá forma komunikace. Zvlášť teď, kdy očekává telefonát od Peina. Minulou noc se totiž na protisměně prý něco stalo, slyšel o tom jenom tak meziřečí, když potkal kolegu, takže počítal s tím, že se to bude v brzké době projednávat se všemi zaměstnanci – a k tomu potřeboval mít u sebe mobil. Jasný, přece kdyby zvonil, Sasuke by mu ho pohotově přinesl, ale Itachi nechtěl bratra otravovat, když už si s sebou přivedl kámoše.

Otočil se o sto osmdesát stupňů a začal scházet schody. Pomalu a opatrně – stejně jako po cestě nahoru. Cesta dolů byla horší – únavou se mu podlamovala kolena. Nebýt zábradlí, už by se kutálel.

Sotva zahnul za roh, zůstal stát ve futrech. Sledoval kamarády sedící na zemi, přestože za nimi stála kožená, velmi pohodlná pohovka. Narutovy ruce vedly kolem Sasukeho boků, Uchiha mu doslova seděl mezi nohama a nechal se zezadu objímat.

Itachi nebyl překvapený. Jenom tam stál a přemýšlel, jestli je vhodné je momentálně rušit.

„Koho si vybereš?“ zeptal se Sasuke.

„Aby ses podle toho moh‘ přizpůsobit, že? Na to zapomeň,“ zasmál se blonďák.

„Usuratonkachi. Tady se nejde úplně jako přizpůsobovat. Každý má svoje pro a proti.“

„Já vím, jenom tě škádlím,“ hraně ho kousl do krku a Sasuke se okamžitě ošil.

„Nech toho!“ zasmál se a dlaní si přejel po „zraněném místě“. Na prstech ucítil blondýnovy horké rty, jak mu vlepily jemný polibek. Ohlédl se za ramenem, aby se setkal s párem modrých očí, v nichž se odrážela Narutova touha po Sasukem. Tiše se uchechtl a hlavou se přiblížil k blondýnovu obličeji.

„Hepčí!“

Oba chlapci se v šoku postavili. Úplně zapomněli na hru a na výběr postav. Hleděli na Itachiho, který si jak by nic nakráčel do obýváku.

„Jdu si jenom pro mobil,“ vysvětlil hned, když uviděl, že oba chlapce polekal. „Nenechte se rušit.“

„Ja-jasný,“ zakoktal se Sasuke, celý rudý v obličeji. Posadil se na pohovku a předstíral jakoby nic. Stejně tak se ho snažil napodobit Naruto, ale atmosféra mezi nimi akorát houstla a Itachi si toho všiml. Trochu posmutněl z toho, že se kluci „schovávali“ a předstírali, že jsou pouze přátelé, přičemž mezi nimi bylo očividně něco víc. Láska.

„Omlouvám se, že jsem vás vyrušil,“ řekl lítostně. „Už nebudu obtěžovat a nechám vám soukromí,“ usmál se jemně. Dal tak oběma chlapcům najevo, že ví o jejich vztahu, který rozhodně podporuje.

„Tobě to… nevadí?“ zeptal se opatrně mladší černovlásek, a Itachi se uchechtl.

„Sasuke, tohle je tvoje věc. A i kdyby mi to vadilo, to už by byl můj problém, kterým se ty absolutně nemusíš zabývat.“

Naruto se zasmál a podrbal na hlavě. „Sakra, já se teď tak bál, že sem myslel, že vypustim duši…“

„Nemáš čeho,“ zasmál se i Itachi. Hned na to zívl. „No nic. Užívejte si mládí, my staří se jdeme po těžké práci natáhnout… aspoň nedělejte moc hluku, bych prosil.“ Bez dalších komentářů prostě odešel. Nechal kluky, aby se vzpamatovali ze šoku. Měl jim říct o sobě? Vlastně by to byla dobrá příležitost. Na druhou stranu, nepotřeboval všem vytrubovat něco, o čem si sám nebyl stoprocentně jistý, a už vůbec nemohl říct, že momentálně spí s chlapem, kterého od prvního momentu nenáviděl a i přesto se řadí na seznam jeho přátel, sice jen ze zdvořilosti.

Zalezl do svého starého pokoje a okamžitě nechal své tělo spadnout do měkkých peřin. Doma měl o něco tvrdší matraci a celkově jeho postel byla větší. Když se odstěhoval od rodičů, odcházel s myšlenkou, že si zřejmě někoho najde, nebo si k sobě bude chtít pozvat známost, proto bude potřebovat postel pro dva.

V hlavě mu šrotovaly myšlenky, které mu nedaly spát. Jak ještě před pár minutami usínal za chůze, teď se mu to nedařilo. Tělo se zase cítilo probuzené, pár hodin spánku mu stačilo.

Přetočil se na záda a ruku si přehodil přes oči. Cítil, jak se k němu někdo tulí a objímá jeho svalnaté tělo. Chtěl ho volnou rukou taky obejmout, ale ruka máchla do prázdna. Uchiha se překvapeně podíval na volnou stranu postele. A jo vlastně. Nebyl u sebe doma, ale u rodičů. Tady nebyla pravá a levá půlka postele, a už vůbec tu nebyl nikdo, kdo by se k němu tulil. Fantazie? Živá představa?

Povzdechl si. Ten špatný pocit, že se něco stalo, ho stále neopouštěl a do toho má halucinace, či co. Přitáhl si peřinu až k bradě a zavřel oči. Měl by se pořádně vyspat.