Impressionism

Kapitola 22.

Dobře, teď zcela upřímně. Trochu mě děsí, jak je tahle povídka dlouhá. Říkám si, jestli to není zbytečně protáhlé a vás to nenudí. Na druhou stranu jsem na sebe pyšná, že jsem po dvou letech zase schopná psát, a dokonce i tak dlouhé povídky (tím myslím, že jsem byla zvyklá psávat povídky o cca 12 kapitolách (OOC a UC jsou těžké výjimky)).

Moc děkuji všem, kdo trpělivě čekáte na další kapitoly, kdo dáváte hvězdičky a kdo komentujete! Moc si toho vážím!

><><><><><

Itachiho probudilo zvonění mobilu. Nespěchal však s přijetím hovoru, ani ho moc nezajímalo, kdo volá. Byl po noční, a i když spal od rána do pozdního odpoledne, možná o něco déle, cítil se jako přejetý válcem.

„No?" zamručel do mobilu, když hovor přijmul.

„Itachiiii, chlape, máme U Červeného měsíce sraz, nechceš se přidat? Sešli jsme se tak před hodinou a už nás tu je pět, tak jsem si řekl, že tě nechám se ještě chvilku vyspat a pak ti zavolám," ozval se energicky Hidan.

„Hmm..." zavrčel nepříjemně Itachi. Jestli ho dokázalo něco vyčerpat, byli to energičtí lidé.

„Je tu Konan, Pein, Dei, Sasori a já a nejspíš se ještě doplazí Kisame, Kakuzu mi nezvedá mobil. Jestli přijdeš..."

Při vyslovení Deidarova jména černovlásek zpozorněl. Už pár dní se neviděli. Byli v kontaktu a pravidelně si volali a psali, ale kvůli škole a práci neměli čas se sejít. A Itachi by ho moc rád zase viděl.

„Přijdu," potvrdil a posadil se na okraj postele. Hlavu složil do jedné dlaně a promnul si obličej. Přemýšlel, jestli bude pít. Dal by si aspoň malé pivko, ale to na něj mohlo mít v tomhle stavu nežádoucí účinky. Vůči alkoholu byl docela odolný, ale dnes by se asi zřídil po jediné kapce.

„Super, těšíme se!" zvolal ještě šedovlásek a zavěsil. „Takže Itachi přijde. Ještě zkusím toho Kakuzu," vytočil další číslo.

Dei schovával nadšení stejně jako od příchodu schovával rozpaky. Potěšilo ho, že jeho tajný milenec dorazí. Na jednu stranu to bylo vzrušující, sedět s nic netušícími přáteli a udržovat to pod pokličkou, na tu druhou byl pekelně nervózní. Asi ještě nebyl připravený to přátelům říct. Jediný, kdo to ví, je Hidan, ale ten se chová, jako by nic netušil. To samotné ho strašně znervózňovalo.

Vlastně se ani tak nebál, že by je přátelé nepřijali, jako spíš si sám chtěl být nejdřív tím vztahem jistý. Zatím to mezi nimi bylo stále otevřené a nejasné a Deidara chtěl počkat na ten správný okamžik, kdy oznámí partě, že s Itachim chodí, aniž by se bál, že se jejich vztah druhý den zhroutí. Teď to bylo tak křehké.

Zatímco se Deidara smál Peinově příhodě z práce, který mimochodem práskl i nějaké drby na Itachiho, očima vyhledal šedovláska, který seděl přímo naproti němu. Setkali se pohledy a Deidarovi naskočila husí kůže. Tím, že s ním Hidan oční kontakt udržoval asi dalších pět sekund, se potvrdila Deidarova teorie. Hidan to ví. A buď mu to je jedno, což by byla asi ta lepší varianta, nebo se mu potají směje. Nebo...?

„Hned jsem tady," oznámil Konan vedle sebe, aby ho pustila, protože on sám seděl v rohu.

„Kam utíkáš?" zeptal se blondýna Pein.

„Popelka taky utekla před půlnocí," mrkl na něj Sasori. „Ještě sis ale nezatancoval v princem."

„Přesně tak," přidal se k němu zrzek. „A střevíček nám tu necháš?"