Impressionism

Kapitola 3.

Dnes krapet kratší kapitolka. :3

><><><><><

Uchiha byl dávno vzhůru, když Deidara odcházel, ale předstíral spánek, aby se vyhnul trapné konverzaci, co by dost možná následovala. Nebo trapné ticho? Bylo mu to vlastně jedno. Byl především rád, že šlo obojí mimo něj. Úplně nevěděl, jak by se měl chovat, nebo co říct. To v přítomnosti Deidary nevěděl nikdy. Oni dva neměli vůbec nic společného, byli svoje protipóly. Když jeden něco řekl, druhý mohl akorát nesouhlasit.

Jakmile osaměl v cizím bytě, přetočil se na záda a hleděl do stropu. Musel si promnout obličej, aby si uvolnil svaly. Bolela ho hlava. Ani ne tak z alkoholu jako spíš ze včerejší dlouhé a náročné noci. Byl sice zvyklý být vzhůru do noci, ale u toho především seděl u počítače a sepisoval zprávy.

Když zavřel oči, viděl před sebou blondýnovo dokonalé, opálené tělo, po kterém začínal už teď po ránu toužit. S Deidarou si to užil. Ach, Jashin. Ten kluk byl ztělesnění vášně a touhy... byl prostě dokonalý a pro Itachiho perfektní. Teda pokud nemluvil.

Bylo zajímavé, že o něm najednou dokázal takhle smýšlet, když ho na něm předtím všechno štvalo. Jeho mluva, jeho smích, jeho postoj, jeho vlezlost. Všechno. Naprosto všechno ho na Deidarovi štvalo.

Shodil ze sebe peřinu, postavil se nahý k oknu a protáhl se. Nebyl odtud kdovíjak skvělej výhled, ale Deidarovi to zřejmě stačilo. Upřímně nečekal nic jiného od studenta prvního ročníku vysoké umělecké.

Sebral ze země spodky, které si oblékl a šel na obhlídku bytu. Ještě nikdy u něj nebyl, ale bylo to tu přesně takové, jaké si představoval. Z malého útulného bytečku se stával spíš ateliér. O každou zeď se opíralo plátno s kresbou, nebo malbou, na každé druhé polici stála aspoň jedna keramická věcička. Co Itachiho zaujalo nejvíc, byla růže vyrobená z drátů a zasazena do polystyrenu v malinkém keramickém květináči. Velikostí by se vešla Itachimu akorát do dlaně.

Ani nevěděl proč, ale ze všech těch výtvorů jeho oči přitahovala především ta malá drátovaná růžička. Když se nad tím zapřemýšlel, možná v ní viděl Deidaru. Jako by mu ho připomínala. Vždyť blondýn byl fakticky krásnej kluk, a i když se tvářil jako drsňák, uvnitř byl křehký.

Stejně jako tato drátovaná růže.

Rozhodl se dát si sprchu. Cítil se upocený, špinavý a... sakra, pořád na něj myslel. Ještě nikdy nezažil tak skvělej sex. Chtěl by ho teď mít pod tekoucí vodou, osahával by jej, hladil po dlouhých zlatých vlasech a líbal, dokud by si Deidara nevynutil trochu vzduchu. Mazlil by se s ním. Laskal by ho. Něžně ho opečovával...

Sotva ale otevřel dveře od koupelny, všechny jeho divoké představy o sexu ve sprše se rozplynuly. Koupelna byla kompletně zaházená štětci, špachtlemi, paletami, tubami a dalším malířským náčiním. Nejvíc toho bylo v umyvadle a vaně. Barvy se pak objevovaly i na ručníku pověšeném vedle umyvadla nebo na podlaze a zrcadlu. Jestli zbytek bytu byl chaotický, pak Itachi i přes své vysokoškolské vzdělání nedokázal najít správné označení pro koupelnu.

Vlezl do sprchového koutu. Ten jediný nebyl zbombardován barvami ani pomůckami, snad proto, že byl Deidarou nejvíce používaný.

Jeho myšlenky se opět vrátily k blondýnovi. Sám se pozastavil nad tím, jak moc na něj myslel. A jak moc myslel na sex s ním. Krucinál. Vynadal si. Začínal pociťovat menší paniku, protože to, co se včera událo, mu změnilo život. Hlavně ohledně sexuality. Nikdy nad tím nepřemýšlel, už pár partnerek měl, nikdy si však nezačal s klukem.

Ne, nevyšiloval. Byl to jenom malý hlásek, který se ho ptal, kdy se svět začal otáčet opačným směrem. Bylo to už dřív, nebo pouze reagoval v daný moment na opilého Deidaru a využil příležitosti? Mohl se mu začít líbit z minuty na minutu? Nebo to opravdu začalo už dávno?

Vmasíroval si šampon do vlasů. Krásně voněl. Ani nebylo zvláštní, že mu ta vůně nepřipomínala Deidaru, ale náhodný obchůdek ze sámošky, což se dalo lehce vysvětlit tím, že se k Deidarovi po celé tři roky skoro nepřibližoval.

Až na minulou noc.

Rukou se opřel o zeď a nechal horkou vodu stékat po svých zádech. Škrábance ho štípaly jak čert, ale nebylo to tak těžké přetrpět. Přemítal nad tím, jestli ho ty škrábance bolí nejvíc teď, nebo ho bolely víc, když mu je Deidara udělal...

Sakra. Zase. Má ho plnou hlavu a nemůže na něj přestat myslet, i kdyby strašně moc chtěl. Ale musel se smířit s tím, že touhle nocí všechno začalo a zároveň skončilo. Deidara se bude chtít vrátit do starých kolejí. Kvůli Sasorimu. Minimálně kvůli němu. Jsou přátelé už od školky a mezi nimi očividně něco je. Už jenom ty pohledy, jak se na sebe dívají... Toho by si všiml i slepý člověk.

Itachi si to nechtěl přiznat, ale vztah Sasoriho a Deidary ho štval. Bylo to z důvodu, že on k nikomu neměl takhle blízko, jak to funguje mezi nimi. Nemluvil teď o partnerce nebo partnerovi, ale o dobrém a blízkém příteli, se kterým by měl pouto už od útlého věku.

Při vzpomínce na Shisuiho jej silně zabolelo na hrudi. V ústech mu vyschlo a výrazně se mu zrychlil tep i dech. Popadl ho pocit úzkosti.

Očima střelil k viditelné žíle na levé ruce, na níž se kdysi vytvořila malá bílá jizva. Tyhle časy jsou už dávno za ním, ale pocit a vzpomínky zůstávají.

Otočil kohoutkem a vylezl ze sprchy. Z police nad vanou si vytáhl ručník, poutíral se od vody a spěšně odešel z koupelny. Musel se dostat co nejdřív domů. Jedině tam bude v bezpečí před těžkými vzpomínkami.

Oblékl se, ustlal postel (protože je zvyklý být pořádný, na rozdíl od blondýna) a vyrazil ke dveřím. Ještě předtím, než si vůbec obul boty, pohlédl směrem ke kuchyni. Vzpomněl si na drátovanou růži, pro kterou se taky vrátil. Deidara ji jistě nebude postrádat.