Impressionism

Kapitola 28.

Ale ne. Zase mám takovou tu šílenou náladu, kdy-

HOLAHEJ, KAPITÁNE! (Myslím, že to bylo v reklamě na Lipánka a jednu dobu jsem to na blogu psala pořád. Zachraň se kdo můžeš.)

Hoši. Informuji vás, jakožto autor této povídky, že tato povídka- dobře, to by stačilo. Pouze jsem vás chtěla informovat o konci této povídky. Má neuvěřitelných (pro někoho uvěřitelných) dvacet osm kapitol a plánuju (pokud mi někdo ehmMajoehm nevnukne nápad, co by se v příběhu ještě mohlo stát), že by Impressionism končil třicátou kapitolou. To zní fajn, ne?

Nevím, co je na tom přesně fajn, ale mně to zní fajn. :D

Užijte si kapitolu! ♥

><><><><><

„Vzbudil jsem tě?" zeptal se něžně Itachi. Mezi prsty mnul konce zlatých vlasů, druhou rukou jemně masíroval Deidarova záda. S každým dotykem se pod ním jeho milenec víc a víc uvolňoval.

Blondýnek zavrtěl hlavou a povzdechl si. Nechtělo se mu moc mluvit, ani hýbat, jeho tělo bylo jak z olova.

„Nechceš do sprchy?" navrhl Itachi. Snažil se začít nějakou konverzaci, aby Deidara přišel na jiné myšlenky. Od momentálního stavu se moc utéct nedalo, ale alespoň malé rozptýlení by pro něj bylo dobré.

Blondýnek otevřel svá unavená nebesky modrá kukadla, která nasměroval k těm černočerným. „Smrdím?"

„Ne," vyvedl ho ihned z omylu s lehkým smíchem a za ucho mu zastrčil pramínek vlasů. „Ale teplá voda by ti mohla udělat dobře. Co ty na to?"

Deidara dělal, že přemýšlí. Nechtěl opouštět Itachiho náruč, nechtěl vůbec vstát z postele. Proč by takhle nemohl zůstat do konce svého života?

„Dáš si sprchu a půjdeme se najíst, co ty–"

„Nechci," zamumlal Deidara do Uchihovy hrudi plačtivě. Jakékoli informace, které svými smysly postřehl, zatěžovaly jeho tělo jako balvan. Nemohl se hnout. Nemohl pomalu ani dýchat. Hlava ho bolela a točila se mu. Svět se mu zdál být šedý a bez života. Nic mu nedělalo radost.

Zvlášť informace, že si půjdou dát jídlo, jej strašila nejvíc, protože to znamenalo, že budou jíst všichni tři u jednoho stolu. Už tak to mezi Sasorim a Itachim bylo dusné. Deidara toho nechtěl být svědkem.

„Dobře..." pošeptal Itachi a o něco pevněji jej sevřel. „Nechci tě nutit. Ale jíst bys měl. Ztrácíš se před očima."

Jako by se svým milencem soucítil a přesně věděl, čím si prochází. Nemohl to vědět, nikdy nic podobného nezažil. U nich v rodině se sebemenší psychické problémy házely pod koberec. Itachi v docela útlém věku své pocity potlačoval. Hlavně před otcem, který třeba depresi viděl jenom jako permanentně špatnou náladu.

Přemýšlel, jak Deidaru nenásilně přesvědčit, aby se šel najíst. Přesně jak říkal, neměl v plánu ho nutit, ale nemohl dopustit, aby nejedl vůbec. Tímhle tempem Deidara akorát zkolabuje.

„Mám se jít vykoupat s tebou?" navrhl něžně. Nešlo mu o sex. Pouze ho napadlo, že když se jej Deidara drží jako klíště, mohla by společná horká vana zabrat.

Blondýn bez přemýšlení kývl. Nechtěl nad tím přemýšlet. Bylo mu z té myšlenky zle. Musí vstát z postele, dojít do koupelny... musí se hýbat... jeho tělo bylo už dávno pod vodou a topilo se.

Bolelo to.

Unavovalo ho to.

Dusilo ho to.

Itachi vstal z postele a Deidaru vzal do náruče. Šokovaně strnul v pohybu. Pamatoval si Deidaru o něco těžšího. Daleko těžšího.