Impressionism

Kapitola 17.

Úvodem chci říct, že mě štve, že tato povídka má víc stran než moje kniha. Fakt mě to štve. Na druhou stranu jsem na sebe náležitě pyšná, protože od doby, co jsem přestala psát i blogovat, je tohle moje první povídka, kterou aktivně píšu. Ano, očividně doba, kdy přidávám jednotlivé kapitoly, je mnohem delší, než na co jste zvyklí u jiných autorů, a styl psaní taky dost uvadl, ale pořád jsem na sebe pyšná. Kdo čtete tuto povídku, mockrát vám děkuji! Dvakrát tolik děkuji hvězdičkujícím čtenářům, třikrát tolik komentujícím čtenářům a pětkrát tolik všem, co hvězdičkují i komentují! ♥ Tohle mě hrozně motivuje psát dál! ♥

Pokud ještě nejste unaveni z mých keců, chtěla bych od vás radu. Píšu knihu, ale zatím jsem dostala hlas jenom od pár jejích čtenářů, a možná by to chtělo víc názorů. Napadlo mě to hodit sem na Watt, ale vzhledem k tomu, že to chci někdy vydat v knižní podobě, tak by tento příběh byl zpoplatněný (ještě nevím, jak to tady funguje, musím juknout). A vás se ptám: Jaký je na to váš názor? Nějakou anotaci bych mohla někdy napsat... po zkouškovém... zřejmě...

Jo a taky se omlouvám za tuhle kapitolu. (Sorry, ale budu psát dál.)

><><><><><

Itachi se z práce hrnul jako velká voda. S úsměvem na tváři přál všem v práci krásný zbytek dne a cestou v autě se usmíval na ostatní řidiče ä i chodce, které pustil na přechodu. Jeho dobrou náladu nezkazilo ani to, že z desíti možných červených světel na semaforu schytal sedm. Dokonce mu ani nevadilo, že se musel táhnout za cyklistou, protože ten si nevšiml, že hned o pár metrů od něj je cyklostezka. Nic mu nemohlo zkazit náladu.

...kromě toho, že už dobré dvě minuty zvonil a klepal na dveře, a stále mu nikdo nepřicházel otevřít. O to víc se mu zhoršila nálada, když si uvědomil, že na blonďáka ani nemá číslo a říkat si o něj někomu z party nebyl nejlepší nápad. Octl se ve slepé uličce. Jak z ní ven? Měl by počkat, dokud se Deidara nevrátí? Nebo má jejich vztah prozradit tím, že se zeptá na blondýnovo číslo?

Přece jenom byla ještě jedna možnost – říct si o jeho číslo a neprozradit jejich vztah. To znělo přijatelně.

***

„‚Pošli mi Deidarovo číslo, zapomněl si u mě hodinky.' Hmmm... jde na to chytře, to mu musím nechat," pokýval uznale hlavou Sasori a pohledem střelil po Deidarově levém zápěstí, které mu zdobily ony zapomenuté chytré hodinky. „Fakt se s ním nechceš vidět? On po tobě zřejmě touží. Až prahne!"

Blondýn zavrtěl hlavou a nepřítomně se dál koukal na televizi, v objetí svíral emoji polštář. Hned po Obitově návštěvě se Deidara uchýlil do Sasoriho doupěte. Jen tady se cítil v bezpečí a daleko od svých problémů. V přítomnosti nejlepšího přítele mu bylo nejlépe...

„Pořád mi nechceš říct, co se stalo?" pozvedl obočí a i se svačinou, pro kterou předtím šel, se vrátil do obýváku za kamarádem.

Ten zavrtěl hlavou. Oči měl červené a napuchlé z ještě nedávného pláče. Celá ta situace s Obitem ho psychiky vyčerpala, že jediné, na co dokázal myslet, bylo schovat se u Sasoriho. V nikom neměl takovou důvěru, jako v něm. Věděl, že rudovlásek ho nebude nutit se zpovídat, nebo se kolem něj chovat jako by byl najednou z porcelánu a bude kolem něj chodit po špičkách, aby ho náhodou nerozrušil ještě víc.

„Deidaro!" zvedl hlas a sebral mu polštář. „Máš depresi!" obeznámil ho se svým objevem. „Nechci, aby ses zhroutil úplně, takže mi pověz, co se stalo!"

Dobře, s tím „nebude mě to ničeho nutit" se blondýn trochu spletl.

„Nechci ti to říct," řekl polohlasem.