Impressionism

Kapitola 24.

Já nevěřím tomu, co se právě děje. Stačilo, abych si začala psát s jednou osůbkou ohledně psaní a rozjedu se na plné obrátky. Dobře, na plné úplně ještě ne, ale je to sakra o něčem jiném.

U předminulé kapitoly jsem si byla jistá, že to skončí dvacátou pátou kapitolou, no asi jsem si to jenom myslela. Mám s touto povídkou víc plánů, takže... asi... doufám, že to bude mít maximálně třicet kapitol, dál bych to už asi neprotahovala.

Děkuji všem, kteří tento příběh podporují hvězdičkami, komentáři a čtením! Moc si toho vážím! ♥

PS: Toto je poslední kapitola před dvou/tří týdenní pauzou. V této době jsem totiž pryč a nebudu mít přístup k internetu (a budu ráda, když budu mít chvilku pro sebe). Prosím o trpělivost. ♥ Miluji vás! ♥

><><><><><

Sasuke se zastavil uprostřed místnosti s knihou v ruce. Zrovna se chystal dát si přestávku od učení a připravit si něco k jídlu, když na chodbě uviděl Itachiho, jak se obouvá.

„Ty někam jdeš?" pozvedl překvapeně obočí. Překvapený ale nebyl. Ptal se proto, že doufal, že když se bude ptát pořád na tu samou otázku při té samé příležitosti, Itachi se přestane chovat jako workoholik. Znělo to bláznivě, ale aspoň tím dával bratrovi najevo, jak nezodpovědně se chová a jak moc se mu to nelíbí.

„Do práce," odvětil Itachi, snažil se o co nejnormálnější hlas.

„Neměl jsi mít volno?" rýpal do něj.

„Musím na přesčas," lhal.

Sasuke si nahlas povzdechl. Založil ruce na hrudi a opřel se o zeď. Svým pohledem přímo křičel na svého bratra, že by se měl konečně vzpamatovat a přestat si svůj žal, vztek, jashinvíco vybíjet v práci. Mohl dělat jiné různé věci – třeba si promluvit s bratrem, ale Itachi se řídil svými zásadami, které mu říkaly, že to on je ten starší a že to on by se měl starat o mladšího bratra. Ne naopak. Takže něčeho jako vylévání srdce se Sasuke zřejmě od něj nedočká.

„Vracím se domů," vyřkl zničehonic. Jednak chtěl vidět Itachiho reakci (a dost možná ho úplně oprostit od myšlenky jít do práce) a jednak nad tím už nějakou dobu přemýšlel. Jejich máma Sasukemu denně volá a ptá se ho, jak se má, jak se mu daří a samozřejmě se těmi samými otázkami ptá i na svého druhého syna, který s ní sem tam promluví, a rozhodně nesmí chybět otázka, kdy se Sasuke vrátí domů.

„Proč?" zeptal se otráveně Itachi. Neměl náladu ani čas tohle teď řešit. Jenomže pokud to nebude řešit hned, Sasuke je schopný se sbalit a okamžitě odejít. Jeho bratr byl možná tvrdohlavější než on sám.

„Protože už to bude měsíc, co jsem pryč. Mámě puká srdce, že jsme se takhle separovali, a táta už se určitě uklidnil."

Itachi si nasadil kabát a upravil vlasy. Co měl na to říct? Byl by radši, kdyby tu s ním Sasuke ještě nějakou dobu zůstal, ale musel uznat, že měl pravdu. Pamatoval si, jak na začátku jejich spolubydlení Sasuke mluvil o to, jak se za pár dní vrátí zpátky k rodičům. Teď už se mu ten nápad tolik nezamlouval. Znal povahu jejich táty až moc dobře. Nějakou dobu se bude vztekat a kopat kolem sebe, ale nakonec si sedne do křesla, nebude s nikým mluvit a bude si v tichosti tvrdohlavě stát za svým. Stejně tak to bylo u Itachiho případu, když mu oznámil, že z něj nebude policajt.

Měl pochybnosti, to musel přiznat. Před tím skoro měsícem jejich otec na svého syna vztáhl ruku. Bylo to sice docela nedávno, ale už si nepamatoval, jestli to bylo kvůli tomu, že mu oznámil svou orientaci, nebo kvůli způsobu, jakým to řekl. Trochu se bál, že Sasukeho uhodí. Sice by dal ruku do ohně za to, že jeho otec není násilník, ale je pravda, že mu nervy ujedou velmi lehko.