Impressionism

Kapitola 10.

Černovlásek ležel na posteli a koukal do stropu. V této pozici setrvával už přes hodinu. Byl pekelně utahanej z noční směny, proto si hned po příchodu domů lehnul do postele, ani se neosprchoval. Jenomže nemohl usnout. Nejdřív si chvíli četl, pak koukal na internet na novinky, pustil si film, ale ani pak nezamhouřil oka. Cítil, jak byl vyčerpaný a že tělo potřebuje spánek, ale prostě... nemohl usnout. Proto teď koukal do stropu.

Nechtěl si to připustit, ale měl zlou předtuchu, že se něco stane. Ten večer, než odešel na noční směnu, se dozvěděl od mámy, že jeho mladší bratr odjíždí na víkend s kámoši na chatu. To by nebyl problém, kdyby neřekla, že bude řídit Sasuke. On, který má řidičák ani ne půl roku, bude řídit auto, které nezná, neví, jak se v určitých podmínkách chová, a navíc pojede víc než dvacet kilometrů daleko, což bylo doposud nejdál, co Sasuke dojel.

Mikoto musela Itachimu vysvětlovat, že její mladší syn je dospělý a že je skutečně nadaný řidič. Za volantem si vždy uchovává chladnou hlavu, a dokonce umí sám vyměnit kolo nebo olej (což Mikoto považovala za senzaci, protože ona sama uměla auto pouze řídit, ne o něj pečovat).

Sasuke se do jejich hovoru připojil a ze srandy Itachiho nařkl, že má bratrský komplex a měl by se ho co nejdřív zbavit, protože už to začíná být trapné. Připadal si, jako by měl tři rodiče. Matku, která se o něj strachovala, utěšovala ho, když bylo potřeba, a u níž vždy našel otevřenou hřejivou náruč. Otce, který mu dával rady a ukazoval mu cestu životem. No a Itachiho, svého staršího bratra, který se chová někdy jako máma, někdy jako táta. Od určitého věku se mu to začínalo protivit.

Itachi si promnul čelo a posadil se na okraj postele. Chtěl aspoň vědět, jestli Sasuke dojel v pořádku a jaká byla cesta. Normálně by mu prostě zavolal a zeptal se, ale po včerejším hovoru se členy rodiny se rozhodl pro jednou nechat Sasukeho dospělým zodpovědným člověkem, který má vše pod kontrolou.

Ale hlodalo ho to, ne že ne.

Zase na druhou stranu; kdyby se něco stalo, Itachi by byl mezi prvními, kdo se to dozví.

Jenže on chtěl mít jistotu, že to Sasuke zvládl bez problémů.

Prohrábl si dlouhé havraní vlasy. Držel se, aby nezvedl mobil a nevytočil Sasukeho číslo.

Ale kdo ví, jestli by jeho bratr v šest ráno hovor zvedl.

Ať už se jakkoli přesvědčoval a uklidňoval, ta zlá předtucha ho prostě neopouštěla.

Zvedl se z postele a šel si uvařit kafe. To bylo jediné, na co teď měl náladu a myšlenky. Zároveň doufal, že ho čerstvá káva probudí a pomůže mu dnes nějakým způsobem fungovat. I tak by si měl aspoň na chvíli zdřímnout, než půjde zase na noční, jinak bude zítra úplně na sračky, že ani nedojde domů.

Posadil se do kuchyně a usrkl z hrnku. V mžiku si vzpomněl na otravného blondýna. Všiml si, že mu ho káva hodně připomínala. Čím to bylo? Že by jeho poslední návštěvou? Jak dlouho od té doby uběhlo? Týden? Týden a kousek? Od poslední návštěvy u Deidary se neviděli, nenapsali si, nic. Byl rád, aspoň se v něm pro jednou nevařila krev, ale na druhou stranu mu něco chybělo. Pořád si dokola namlouval – ne! Nenamlouval! On věděl, že mu chybí jenom sex. Jenom sex, nic jiného, protože s Deidarou taky nic jiného nemá. Žádné přátelství, žádné společné zájmy, nic, co by je mohlo přimět trávit spolu dobrovolně volný čas.

Když nad tím tak přemýšlel, jak by popsal jejich vztah? Než se z nich oficiálně stali jenom... ehm, přátelé s výhodami, byli... Co byli?

Přátelé jejich společných přátel. Jo, s tím se Itachi smířil raz dva.

Ztuhl šokem. Hlavou mu proběhla myšlenka, že by dnes mohl Deidaru navštívit, což samo o sobě nebylo nijak šokující, ale ta divná část myšlenky byla, že by se mohl zkusit prospat v jeho náručí. Nepopíral, že mu Deidarův dotek nevadil. Klidně by blondýna použil jako objímací polštář, na kterém by usnul, protože Deidarovo tělo na tohle bylo jako dělané, ale tohle je romantický akt a něco jako romantika mezi nimi nikdy nebyla, není a pochyboval, že někdy bude.