Impressionism

Kapitola 20.

Tuto kapitolu jsem po sobě četla tak desetkrát a vždycky jsem tam našla nějakou chybu. Čím to bude, ty jo. :D

Každopádně si užijte tuto kapitolu všichni, kdo na ni věrně čekáte. :3

><><><><><

Podzimní, vlastně téměř zimní atmosféra arboreta působila uklidňujícím dojmem. Itachi šel s rukama za zády vedle Deidary, který se naopak snažil co nejvíc schovat bradu do šály a ruce do kapes. Čím víc táhlo do pozdního odpoledne, tím víc nabíral mráz na síle.

Uchiha se kochal okolními stromy a květinami, vše připravené na zimní spánek. Když jeho pohled zabloudil k Deidarovi, měl pocit, jako by byl blondýn součástí výstavy. Esteticky do ní zapadal.

„Máš zítra práci?" zeptal se Deidara zvědavě. Od příchodu do arboreta mezi nimi vázla konverzace. Itachi se celou dobu uklidňoval, že mluvit není potřeba, když si jejich srdce rozumí, navíc se hodně vymluvili u jídla. Zato Deidara se nervozity nemohl zbavit. To ticho mezi nimi mu bylo nepříjemné, ale netušil, o čem dalším by začal konverzaci. Opravdu toho neměli moc společného.

„Jo, zítra mám zase noční," potvrdil černovlásek a jemně se usmál. „Takže... jdu do práce až večer."

„To mi došlo," popíchl ho Deidara.

„Celý den mám volný," pokračoval Itachi s úšklebkem.

„Chceš..." ani Deidara se neubránil šibalskému úsměvu, „abych tentokrát já pozval tebe na další rande?"

„Když budeš chtít," pokrčil rameny. Jeho pozornost si upoutal rybník, u kterého stála lavička. Sednout si ale nebyl dobrý nápad. V tomhle počasí by akorát umrzli, potřebovali víc pohybu.

Uchiha se té myšlence zasmál. Potřebovali by se pořádně zahřát... Bohužel tu však nebylo kde.

„Já musím ještě dokončit plátno," přiznal Deidara zklamaně. Mohl by tu práci odložit a trávit čas s Itachim, ale slíbil, že tuhle zakázku bude mít do konce týdne hotovou, a vzhledem k tomu, že dnes byl čtvrtek, neměli na dokončení moc času. Taky slíbil Sasorimu, že se u něj ukáže, a tím ukáže myslel, že u něj přespí, ostatně jak to měli ve zvyku.

Itachi se zastavil a za paži si přitáhl Deidaru k sobě. Ruku pak položil na jeho záda v oblasti beder, aby mu blondýn nemohl utéct. Užíval si jeho blízkost.

„Nenašel by sis na mě dvě hodinky čas?" pošeptal. Jejich rty dělilo jen pár milimetrů a horký dech vyvolával dojem, jako by se dávno dotkly.

„Dvě hodinky? Jenom?" šeptal i Deidara. Vytáhl ruce z kapes a sevřel Itachiho silné paže. Miniaturním pohybem zkrátil vzdálenost mezi nimi a políbil ho. Poprvé se líbali jemně, nenáruživě, dokonce ani nezapojovali jazyk. Byly to jemné motýlí polibky.

Když se odtrhli, oba nechali několik sekund oči zavřené. Rty jim brněly, Itachi si po nich přejel jazykem. Nestačilo mu to. Chtěl víc.

Dlaní si Deidaru přidržel za tvář a tentokrát polibek prohloubil. Vplul jazykem do jeho úst a proplétal ho s tím blondýnovým, který se milerád zapojil. Oba vycítili vzrůstající vzrušení. Natiskli se pěvně na sebe. Potřeba cítit blízkost toho druhého taktéž stoupala.

Jako první se odtáhl Itachi. Zkontroloval Deidaru, snad jestli je v pořádku, a zmrzlou dlaní přejel po jeho tváři. Nemohl se ho vynadívat.

„Co teď?" zeptal se Deidara vzrušeně. Kdyby byly někde v soukromí, jistě by mu dávno byly těsné kalhoty.

„Co teď?" zopakoval Itachi. „K tobě je to daleko a u mě... nemůžeme tam být..."