Impressionism

Kapitola 18.

Hehehe, děcka, čekají mě zkoušky, tak prosím strpení, ju?

><><><><><

V Itachiho autě panovalo ticho a podivné dusno. Ani jeden z Uchihů nemluvil. Starší se soustředil na řízení a druhý sledoval podvečerní dění za oknem, na které dopadaly první dešťové kapky. Oba byli stále silně zasaženi tím, co se ještě před několika minutami událo v Uchihovic rezidenci. Táhlo se to s nimi do auta a zřejmě se to s nimi potáhne nějakou dobu všude. Jak dlouho – to už nikdo nedokázal říct.

Po tom, co se Itachi přiznal ke své orientaci, proběhla další hádka s otcem, pro nějž to byla poslední kapka. Velice snadno a rychle ukázal Itachimu dveře, kudy má odejít a rozhodně se už nikdy nevracet. Do toho však vstoupil Sasuke, že jestli odejde Itachi, odejde i on. Mikoto byla zlomená a Fugaku dál běsnil.

„Proč to všechno děláš? Co jsme ti udělali, že nás nenávidíš za to, kdo jsme?! Vždycky jsem byl vzorným synem, šel jsem v tvých šlépějích, abych uspokojil tvoje představy o rodině a tradici! Všechno jsem dělal kvůli tobě! I školu jsem si vybral podle tvých preferencí, i když jsem chtěl něco úplně jinýho! Kdy nás necháš mít vlastní životy?! Jestli nechceš vidět bráchu kvůli orientaci a rozdílnýmu rozhodnutí v povolání, tak to abych taky šel!"

Mikoto se je snažila celou dobu přesvědčit, aby zůstali a v klidu si zase všichni promluvili, jenomže její synové byli stejně tvrdohlaví jako jejich otec, takže s nimi ani nepohnula. Sasuke si během pěti minut sbalil to nejnutnější s tím, že pro zbytek se vrátí, až doma nebude otec. S tím odjel společně s Itachim.

„Nebudu u tebe žít zadarmo," pronesl Sasuke do ticha. Mluvil o Itachiho bydlení, kam měli momentálně namířeno. „Mám nějaké peníze, tak ti přispěju na domácnost nebo si najdu brigádu nebo budu uklízet–"

„Prosím tě," oddechl ztěžka Itachi. volnou ruku si opřel o okénko a jemně si prsty promasíroval čelo. Najednou bylo těžké soustředit se na cestu a řízení. „To je to poslední, co mi dělá starosti. Hlavně se soustřeď na školu, buď tak hodnej. Do domácích prací se mi neser. Ach... promiň... nechtěl jsem znít tak nasraně..."

„Je divný slyšet tě mluvit sprostě," uchechtl se nuceně mladší z Uchihů. „To... on? On tě změnil?"

„On?" zamyslel se Itachi. „Nevím, že bych se změnil. Možná jsem byl pořád... hmm..."

„Sprostý?"

„Ano, děkuju, to je to slovo, co jsem hledal, děkuju, děkuju," pověděl komicky starší, i když mu to dalo spoustu práce, a Sasuke se zasmál. „Asi jsem byl takovej pořád, jenom to nikdy... nevyplulo na povrch. Asi... nepřemýšlel jsem o tom..."

Sasuke jen pokýval hlavou a svůj pohled stočil dopředu. Dostali se do nedlouhé kolony, která aspoň dala Itachimu chvilku na odpočinek. Venku se mezitím pořádně rozpršelo.

„Jak dlouho to o sobě víš?" zeptal se znenadání Itachi. Mluvil polohlasem. Nechtěl, aby měl Sasuke pocit, že je na něj vyvíjen tlak.

„Asi... od čtrnácti?" odhadl Sasuke. Popravdě si to moc nepamatoval, protože to nikdy hluboce nezkoumal. V tu dobu si ale jeho nejlepší přítel (Naruto) našel holku a Sasuke se přistihl, že žárlí, a nebylo to kvůli ohroženému přátelství. Chtěl mít Naruta jenom pro sebe. Záviděl té holce, že je blondýnova priorita, může se s ním kdykoli mazlit, líbat, později by pravděpodobně došlo na sex... Sasuke nedokázal být v jejich přítomnosti, příliš ho to bolelo. Až o pár týdnů později se Narutovi vyznal, protože v ten den měli jít jen oni dva ven a Sasuke to odřekl. A jak už to u Naruta bývá, ten nenechá žádný problém ladem a začínal se dožadovat důvodů, že proč se mu poslední týdny vyhýbá.