Impressionism

Kapitola 5.

Zdá se mi to, nebo jsou ty kapitoly kratší a kratší? Začneme hrát takovou hru. Kapitoly budou vždy o jedno slovo kratší, dokud nezbude jedno slovo na kapitolu. Takhle se píšou povídky o sto kapitolách!

Asi si nevšímejte toho začátku. Karanténa mi leze na mozek, jiné vysvětlení není.

Co chci ale říct - už na začátku jsem psala, že tato povídka nebude moc dlouhá a že nevím, kudy ji úplně směřovat. Každopádně doufám, že se vám aspoň trochu líbí. :3 Mei zjistila, že má menší problém psát fanfikce. Jinými slovy - napadá mě dobrá zápletka, ale nehodí se mi do ní postavy. Co byste třeba řekli na to, kdyby si Obito začal s Deidarou? Je to pro mě zvláštní, proto přemýšlím, že bych z fanfikcí upustila a šla do originálek. Jenomže u těch jsem líná vymýšlet charaktery, vzhled atp. :'D

Názory?

><><><><><

Ne, že by se Itachi v práci nemohl soustředit, ale něco jej stále rozptylovalo. Zpráva, kterou znovu sepisoval už po páté, se mu zdála být nesmyslně napsaná. Věty nedávaly smysl, slova se mu pletla a ztrácela význam. Pomalu ani nevěděl, jak používat počítač.

Držel se, aby nepraštil do přístroje. Nebyl naštvaný na něj, je to jenom počítač. Byl naštvaný na sebe. Už je to týden, co se s Deidarou neviděl, a měl pocit, že čím víc času uběhlo, tím víc ho to žralo. Co přesně? Sám nevěděl. Měl nutkání jej vidět a promluvit si s ním.

Nemohl uvěřit, že takhle smýšlí. Promluvit si s Deidarou? Za celé tři roky mezi sebou prohodili maximálně padesát slov a po pátečním večeru se tento počet zdesetinásobil. Během jednoho večera si vyměnili tolik nadávek, tolik posměšků, tolik poznámek a tolik komentářů, že už vlastně neměli o čem mluvit. Všechno už si vyříkali.

Uchiha se opřel do křesla a promasíroval si kořen nosu. Tohle dělal pokaždé, když ho bolela hlava. Teď ale bolest necítil. Byl to tlak. V hlavě se mu usadil roj včel, který se zvětšoval a byl hlasitější a hlasitější. Každá včela místo bzučení přitom dokola opakovala „Deidara! Deidara!"

Potřeboval ho ze svojí hlavy nějak dostat. Jediným východiskem viděl pouze osobní setkání s Deidarou. Potřeboval si s ním promluvit. Potřeboval vědět, proč se to před týdnem stalo a co bude následovat dál.

Sotva si ale položil druhou otázku, hned na ni našel odpověď ­– nic nebude následovat. Prostě se budou chovat, jako by se nic nestalo, to je jasné.

Na první otázku však odpověď už neměl a čím víc se mu honila hlavou, tím víc si nebyl jistý, jestli tu odpověď chce znát.

Že ho Deidara přitahuje, jo, to už si přiznal. Vyspal by se s ním znovu? Spíš ano. Chtěl by s ním začít něco vážného? Ne. Chtěl by se s ním vídat pravidelně? Spíš ne. Má ho rád? Rozhodně ne. Nemůže říct, že by ho vyloženě nesnášel, jenom ho nesnese.

Prsty si začal masírovat spánky, aby se částečně uvolnil a konečně se víc soustředil na práci. Musel dokončit zprávu, o kterou ho požádal šéf. Byl zvyklý pracovat do noci, dělat přesčasy a domů se vracet kolem půlnoci (přece jenom na něj doma nikdo nečeká), ale dnes by rád vypadl hned po skončení pracovní doby. Měl v plánu ještě k někomu skočit na návštěvu.

***

Malý jemný štětec zanechával modrou cestičku na sněhobílém plátně. Blondýn, který jej používal, si jemně kousal spodní ret. Pomáhalo mu to od třesu ruky, jak zjistil před několika lety. Pekelně se soustředil na jednotlivé tahy štětcem. Snažil se, aby jeho dílo bylo co nejdokonalejší. Rozhodl se, že touto malbou překoná své nejúspěšnější dílo, Múzu.