Impressionism

Epilog

O rok a půl později

Nebesa luxusní postele se otřásala a narážela do tapetované stěny. Div, že se neprobourala skrz nebo že si nikdo nestěžoval na hluk. Možná, že všichni hosté, tedy aspoň ti ubytovaní nejblíž pokoje Itachiho a Deidary, odešli brzo ráno, aby se podívali po památkách a nádherách hlavního města Francie. Tím se ušetřili spoustě nepříjemností zapříčiněných dvěma nadrženými muži.

„Jo... jo...! Přesně takhle! Ach! Ano!" vzdychal Deidara, jak se nadzvedával na Itachiho klíně. Miloval, když mu přítel dovolil být nahoře a on si mohl vše řídit sám. Miloval, když na něj dosedal až po jeho kořen. Miloval, jak se Uchihův penis v něm pohybuje, jak ho roztahuje a jak jej nakonec plní semenem. Pohyboval boky nejen nahoru a dolů, ale párkrát se zhoupl i do dopředu nebo do strany.

„Nepřestávej," zasténal Itachi. Ten se zase držel na uzdě, aby blondýna nechytl za boky a nepomáhal mu vlastními přírazy. Domluvili se, že pro teď nebude nic dělat a o všechno se postará Deidara. I on si občas potřeboval nahnat sebevědomí a to, že má pod kontrolou syna velmi vlivného člověka v celé Konoze, mu sebevědomí zvedalo až k nebesům (nejen těm postelovým).

„Ještě víc! Ještě! Ještě!" opakoval dokola a hlasitě sténal, vůbec se nekontroloval. Neměl proč. Už dávno zjistil, že když jsou s Itachim hodně nadržení, projevování těchto slov je oba ještě víc rajcuje.

Uchiha zaryl nehty do stehen svého milence. Způsoboval mu tolik slasti, že se nedokázal ovládat. Už ne. Shodil jej po sebe, otočil na břicho. Bez varování do něj na jediný příraz pronikl, až Deidara zahekal. A při každém další přírazu hekal a vzdychal ještě víc.

„Už...! Za chvíli...!" zapípal plačtivě a rukou si sáhl do klína, aby si pomohl.

„Zapomeň," zahřměl Uchiha. Jednou rukou a většinou své tělesné hmotnosti držel Deidarovy ruce na jeho zádech. Nepřestával tvrdě přirážet. Chtěl vidět, jak se Deidara udělá díky jeho vlastní práci a tření se o postel. Chtěl ho tolik trápit.

„Ne, prosím!" zakňučel blondýn a snažil se aspoň trochu nadzvednout boky. Jednak, aby do něj Itachi pronikal hlouběji a jednak proto, že mu tření o sametové prostěradlo nebylo nejpříjemnější. „Nech mě se dotknout, prosím!" žadonil dál.

„Ani pláč, ani prosby ti nepomůžou." Sklonil se k jeho uchu. „Seš můj. Sám jsem tě načapal, jak kradeš v muzeu, a jako správná ochranka tě musím zpacifikovat!"

„Prosím! Už... už chci!"

Itachi neměl slitování. Rajdil na té kulaté prdelce, co se při každém jeho přírazu krásně zatřepala. Myšlenka toho, že se mu do ní vystříká, mu dodávala energii pokračovat.

„Já už–" Přesně v ten moment jej Itachi pustil. Sám se oběma rukama opřel o postel a užíval si posledních přírazů do toho horkého nitra.

Blondýn se udělal hned, sotva se dotkl svého penisu, ve kterém mu až bolestně pulzovalo.

„Možná jsme to trochu přehnali," pověděl starostlivě černovlásek, když nanášel na škrábance na Deidarových zádech mastičku. Ten jenom ležel na břiše, koukal do mobilu a nechal se hýčkat. Za dnešní ráno to dělali čtyřikrát jak nadržení králíci, nemluvě o tom, že zkusili i něco nového.

„Hm?" zamručel Deidara.

„Některé ti i krvácí," pokračoval Itachi. Napůl sledoval Deidarovu tvář, na které se nemihl ani náznak bolesti.

„To je v pohodě," vydechl úlevně, odložil mobil a protáhl se.

„To moc v pohodě není. Jestli je ti něco nepříjemné, nebo to bolí, použij naše heslo. Je jedno, že přestaneme třeba i v nejlepším. Chci, abys byl v pořádku a aby se ti to líbilo."