Impressionism

Kapitola 25.

"Mei, tys pěkně kecala! Říkala jsi, že tu dva týdny nebudeš a najednou vydáš dvacátou pátou kapitolu Impressionismu! HM?!"

To, že se vrátím tak brzo jsem nečekala ani já, tbh. Měla jsem se vrátit až tuto sobotu, ale minulý týden mě něco kouslo/štíplo do nohy, pak mi to nateklo a dostala jsem i horečky. Takže jsem jela domů a doktor mi okamžitě nasadil antibiotika se slovy: "Kdyby to zbělalo a objevil se u toho takový kruh, tak okamžitě přijďte. Borelióza se projevuje tak čtyři pět týdnů po infikování."

Děkuju, děkuju. Každopádně, tento týden jsem doma a budu se věnovat psaní, co to půjde, příští týden jedu na Pride (jen tak jako mimochodem, kdybyste se tam taky někdo chystal heheh), další týden jedu ke kamarádovi, další týden jede kamarád ke mně a pak bych měla mít víceméně volno na psaní. Omluvte tedy další dlouhou pauzu. ^_^

Uf. To jsem se zase vymluvila. 

><><><><><><

Sasuke se před vstupem do jejich rodného domu naposledy podíval na Itachiho. Ten souhlasil s tím, že se Sasukem navštíví rodiče, ale že by se mu ten nápad líbil, to už říct nemohl. Celou cestu brblal nějaké vymyšlené scénáře, co se může stát a jak se on v tu chvíli zachová. Jistě, rád je uvidí, ale za jakých okolností? Kdy jeho otec bude řvát a máma plakat?

První, co po otevření dveří uviděli, byla Mikoto. Máma jako by je netrpělivě vyčkávala už od brzkých ranních hodin v malé chodbě – přímo naproti dveřím. Jak ji kluci znali, určitě nemohla dospat, tím by se vysvětlovaly ty kruhy pod očima. Nebo nespala kvůli něčemu jinému?

„Sasuke, Itachi!" vrhla se jim do náručí a pořádně je k sobě přitiskla. Konečně je měla zase u sebe.

Její synové sdíleli ze shledání tu samou radost, ale otec, který se o pět vteřin později objevil, zřejmě ne. S rukama za zády a kamenným obličejem pohlédl na své dva syny. Jako první si ho všiml starší z bratrů a taky se jako první vzdálil od mámy, aby pozdravil otce. Nic však neříkal, ani mu nepodal ruku, ani nekývl hlavou. Pouze na něj koukal stejně kamenným výrazem, jakým koukal on na něj, a Sasuke i Mikoto mezi nimi opět vycítili napětí. „Pojďme se posadit," navrhla Mikoto a už je všechny vedla do jídelny. Fugaku se typicky posadil do rohu jídelní lavice, aby měl přehled o dění v celé místnosti. Pečlivě zkoumal svoje syny, zatímco Mikoto běžela do kuchyně připravit kávu.

„O čem jsi chtěl mluvit?" prolomil nesnesitelné ticho Itachi.

„Asi," promluvil hned Sasuke a bratrovi položil ruku na rameno v uklidňujícím gestu, „počkáme na mámu."

„Netřeba," rozhodl Fugaku a založil ruce na hrudi. „Vaše matka stejně brzy dorazí."

Itachiho na jazyku pálila jedna poznámka, ale nic neříkal. Nechtěl zbytečně rozdmýchávat oheň.

Sasuke ruku zase stáhl. Všiml si totiž otcova podezřívavého pohledu.

Fugaku odkašlal a naklonil se ke stolu, snad aby ho synové dobře slyšeli a nedošlo k nedorozumění.

„Musíte pochopit, že tohle nemůžu jen tak akceptovat."

Pro Itachiho jako by konverzace skončila. Posměšně si odfrkl a rozvalil se na židli. Nemínil nic takového poslouchat. Nečekalo je nic nového, jenom další kecy jejich otce o tom, jak on si představuje životy svých synů a jak oni to musí plnit. To se sem namáhali zbytečně.

„Fugaku," oslovila svého manžela Mikoto, mezitím co se vařila voda v konvici. Na její tváři se opět mihlo zklamání a smutek. Zřejmě i ona doufala, že by její choť své rozhodnutí přehodnotil. Jsou to přeci jejich synové, nemůžou se jich vzdát jenom proto, že si žijí podle sebe.