Impressionism

Kapitola 13.

„Připadám si strašně hloupě," přiznal se Deidara. Svou sklenici vína dopil před nějakou dobou. Teď už jen seděl, hlava nakloněna na stranu, jak ji nedokázal udržet vzpřímenou. Jeho nejlepší přítel seděl naproti němu, nohy zdvižené nahoru na zídku.

„Kvůli Itachimu?" odhadl.

„Um," přikývl blondýn. „Já nevím, jestli ho miluju. Asi... se mi jenom líbí. Líbí se mi, že o mě vlastně nemá zájem. Nesnaží se mi lízt do prdele. Nic mezi námi nemění. Jiní se mohli přetrhnout, abych si jich všiml a šel s nimi na rande."

„Tos byl až tak oblíbenej?" zeptal se ze zvědavosti Sasori. Pokaždé, když Deidara vyprávěl o svých zkušenostech s holkama, samozřejmě to byly lži, vždycky to vyprávěl tak, že z toho vyznělo, že to byl Deidara, kdo naháněl ostatní, ne naopak.

„Ne tolik, jak si myslíš," uchechtl se jeho přítel. „Zas tak ne. Ale nějací zájemci se našli. Prostě... hmpf... chtěli se mnou něco mít, aniž by mě znali. Ale já se chci nejdřív poznat a pak z toho kdyžtak vybudovat vztah."

„Takže s Itachim se poznáváš?"

Deidara se na chvíli odmlčel. V rukou držel sklenici, po jejímž okraji občas přejel prstem. Několikrát se mu stalo, že si ji přiložil k ústům, aniž by si uvědomil, že je prázdná.

„S ním nechci vztah. Ne, nijak – neumím si to představit. Vždyť on asi ani není schopnej někoho milovat, natož mě. Já jsem jenom... šukací... panák... nebo co. Jsem... nikdo..." očima pohlédl od země.

„Já pořád," začal rudovlásek přemýšlivě, „nějak nemůžu uvěřit tomu, že by byl něčeho takového Itachi schopný. Víš jako, už od první chvíle, co jste se poznali, jsme všichni mezi vámi cítili to dusno, proto se vás nikdo nesnažil jako... dát dohromady – to zní pěkně blbě. Ale víš, jak to myslím. Nikdo vás netlačil do toho, abyste byli nejlepší kámoši. Máte společné kámoše, ale spolu vycházet nemusíte, a my jsme to vždycky respektovali. To se prostě někdy stane. Ale takovej obrat jsem nečekal."

Blondýn už otevíral pusu k odpovědi, když se otevřely šoupací dveře a v nich se objevil opilý Kisame. Nehleděl na to, že je balkón obsazený a dvě osoby tam vedou vážný rozhovor. Opřel se o zídku a zhluboka dýchal. Vzápětí na to se za ním objevil Hidan, který se za něj omluvil a vysvětlil, že Kisame nutně potřeboval na čerstvý vzduch. „...Ale jestli potřebujete soukromí, můžete jít do mojí ložnice. Jenom to tam pak po sobě ukliďte, díky," dodal, jako by mezi nimi mělo dojít k nekalostem. Pak už jenom jemně plácal Kisameho po zádech a ptal se ho, jak mu je a jestli bude zvracet.

Sasori mrknul na Deidaru. I přesto, že se dozvěděl, že je jeho přítel gay, neměnil nic na svém chování. Mnoho lidí by si dávalo pozor na to, aby ho třeba nechtěně nesvedli, ale Sasori svého přítele až moc dobře znal, aby věděl, že k ničemu takovému nedojde.

„Díky za pokec," řekl blondýn vděčně. Jejich společná cesta vedla do kuchyně, kde si Deidara nalil další sklenici vína.

„Nemáš za co. A moc to nepřeháněj s chlastem, ať neskončíš jako Kisame," poradil mu kámoš a sám si vzal z lednice pivo. Jaká to ironie, že Deidarovi radí, aby moc nepil, a sám měl v plánu se zlít do němoty. Neměl k tomu jiný důvod než ten, že může po dlouhé době zase pít s kámoši.

Deidara jej hned následoval do obýváku, kde se mezitím debatovalo o posledním fotbalovém zápase, což nebylo zrovna téma pro Deidaru. Hned po příchodu si všiml černovláska, který musel přijít, když byli se Sasorim na balkóně. Seděl zády k němu a pozorně poslouchal své přátelé. To on byl vždycky ten, kdo z devadesáti devíti procent jen naslouchal, proto u něj ticho nebylo ničím zvláštní. U Deidary ano.