Impressionism

Kapitola 4.

Blondýn vešel do domu svého nejlepšího přítele. Byl zvyklý přicházet bez ohlášení a chovat se tu jako u sebe doma. Proto okamžitě zamířil do kuchyně a otevřel mrazák, z něhož vytáhl plastovou krabičku se zmrzlinou uvnitř. Ta Sasorimu nikdy nedošla. Od doby, co se Deidara přestěhoval do Konohy, ji Sasori pravidelně kupoval. Důvod? Kvůli Deidarovi. Znal svého přítele dlouho a velmi dobře na to, aby věděl, jak moc zmrzlinu miluje.

„Tak mluv," přišel rozespalý rudovlásek do kuchyně a začal si připravovat kafe. Na pozdrav po ránu se znali příliš dlouho.

„Co?" zhrozil se blondýn. „O čem mám mluvit?"

Sasori na něj upřel podezřívavý pohled. Sotva ho uviděl, věděl, že ho něco trápí. Něco zaměstnává jeho mysl. Poprvé se ale stalo, že Deidara předstírá, že se nic nestalo. Sasorimu vždycky všechno řekl, proč má najednou tajnosti?

Určitě něco tají, pomyslel si Sasori.

„Třeba o tom, jak bylo včera na výstavě?" pozvedl obočí a opřel se o kuchyňskou linku. O výstavě vůbec mluvit nechtěl, ale musel nějak Deidaru přimět začít mluvit.

„Dobrý."

„Dobrý?" zeptal se šokovaně rudovlásek. „Dobrý?! Kámo, těšil ses na to poslední dva měsíce, a když to konečně přišlo, řekneš jenom ‚dobrý'? Děláš si kozy?" Posadil se vedle něj na židli k jídelnímu stolu. „Co se sakra děje?"

„Nic se neděje, jenom jsem–"

„Ne, vůbec nic se nestalo. Zase tě někdo obtěžoval?"

„Ne, proboha," odsekl blondýn a nacpal si pusu zmrzlinou, ale ani čekání, až Deidara polkne, nezabránilo Sasorimu to vzdát. Jednou se rozhodl, že z něj tu informaci vymámí, tak ji z něj vymámí. „Nic se nestalo."

„Tak mi řekni o té výstavě, sakra. Něco se pokazilo? Nebylo to podle tvých představ? Tak co krucinál?"

Deidara neodpověděl. Moc rád by se soustředil na něco jiného než na páteční noc...

„Hele, takhle omámeně se chováš už několik dní, a předtím, než začneš protestovat, ti řeknu, že si toho všimli i kluci a všichni se mě na tebe ptají. Kam se poděl ten energickej Deidara, co všechny hecoval? Já chápu, žes měl přípravy s tou výstavou, ale sakra, vždyť už je po všem. Tak co je?"

„Víc jak polovina lidí odešla po uvedení výstavy," zalhal Deidara, aby dostal aspoň na chvíli pokoj. „Prostě se cítím jako hovno, co nic neumí. Jsem prostě k ničemu."

„A co říkal docent?"

„Nic. Za celý ten večer se mnou nepromluvil. Jediný, co jsem od něj dostal, byly úsměvné pohledy. Jenomže tím mi jenom připomínal, abych nedával najevo svoje pravé emoce. Říkal mi tím ‚Musíte se pořád hezky usmívat a být milý!' Byla to sračka. Prostě se to nepovedlo. Aspoň to nebylo tak, jak jsem si to představoval."

Sasori pozorně poslouchal. Bylo mu jeho přítele líto, rád by mu pomohl, ale on se v umění vůbec nevyznal. Co se výstav týkalo, to byl úplně ztracený. Nikdy na žádné nebyl, i když Deidarovi slíbil, že půjde na každou, na které bude mít Deidara byť jediný obrázek. Včerejší akce byla ale soukromá, proto se tam neukázal. Oba ale strašně moc chtěli. Deidara chtěl ukázat Sasorimu, co dovede a jak je dobrý, což Sasori uznal hned po tom, co mu blondýn oznámil, že jej docent vybral spolu s dalšími devatenácti lidmi ze stovky studentů, aby vedli letošní výstavu na jejich univerzitě, která se koná každý rok. Dostat se tam hned v prvním ročníku je obrovský úspěch. Proto na něj byl Sasori patřičně hrdý. A Deidara na sebe ostatně taky.

Včerejší výstava proběhla skvěle. Kromě toho, že ho nabaloval jeden čtvrťák, vše proběhlo podle plánu, o tom se ale Sasorimu zmínit nechtěl. Jeho mysl byla plná vzpomínek na sex s Itachim, a raději zalže, že výstava dopadla strašně, než aby přiznal pravdu. Univerzitní výstava patřila mezi největší akce školy, proto se tam mihlo opravdu hodně studentů i z jiných fakult. Blondýn se setkal s mnoha zajímavými lidmi.

Do paměti se mu vryla keramická soška dvou milenců od jednoho třeťáka. Ten, když uviděl Deidaru, jak si sošku se zájmem prohlíží, přišel k němu a započal konverzaci.

„Líbí?" nevěděl, na co jiného by se ho měl zeptat.

Deidara se trochu ulekl, ale okamžitě nasadil úsměv a přikývl. „Líbí se mi ty detaily. Na to, jak je malá, tak jdou vidět i vystouplé žíly na rukách. To je hustý."

Student se mírně začervenal. „Neříkám, že to bylo za noc hotové, nějakou tu práci to dalo."

„Já to moc dobře vím," přitakal Deidara. „Na Múze jsem pracoval pomalu týden v kuse, takže vím, jaký to je. Pracoval jsem hlavně přes noc, protože přes den jsem chodil do školy... Ale stálo to za to."

„Ty jsi ten prvák, co tu vystavuje?" zvolal nadšeně. „Docent nám ukazoval tvoje skici. Musím říct, že máš fakt talent a rád bych se od tebe něco naučil."

Deidara na něj vyvalil oči. Pochvaly slýchával především od Sasoriho, který o umění věděl kulový, proto ho vždycky příjemně zahřálo u srdce, když slyšel upřímnou pochvalu od někoho, kdo jeho práci skutečně rozumí. Jako teď.

„Díky moc," usmál se zeširoka Deidara.

„Já jsem Obito," podal mu ruku třeťák a Deidara mu ji vděčně stiskl.

„Deidara," kývl na pozdrav.

Ještě ten večer se přidali do přátel na Facebooku a začali se sledovat na jiných sociálních sítích. Celý večer jen z nutnosti promluvili s někým jiným. Našli si nějaké tišší místo a povídali si. Obito se vyptával na Deidarovu malbu, která ho dostala až na tuhle výstavu, a povídal o své sošce dvou milenců.

Blondýn hltal každé jeho slovo. Zamiloval se do způsobu, jakým Obito popisoval detaily své práce. Mluvil s vášní v hlase, stejně jako Deidara. Tohle bylo přesně to, proč miloval umění. Poslouchat lidi, kteří se umí nadchnout pro díla, cítit jejich atmosféru a zamyslet se nad významem, který pak předávají dál. Přesně pro tohle se přihlásil na uměleckou školu.

„Bydlíš v Konoze?" zeptal se znenadání Obito.

„Hm," kývl Deidara a ládoval se posledním kouskem chlebíčku.

„Můžeme se někdy sejít?"

Deidara k němu vzhlédl svýma blankytnýma očima. Zatímco žvýkal, přemýšlel nad nabídkou, kterou právě dostal.

První, co ho napadlo, bylo, že musí odmítnout. Proč ale? Není zadaný a Obito se nezdá jako špatná partie. Rozumí si s ním a je mu s ním skvěle.

Proč ho ale jako první možnost napadlo odmítnout?

„Jasně že jo!" zvolal vesele.

„Skvělý," usmál se Obito.

Sasori pozorně sledoval svého přítele. Něco mu nesedělo. Znal ho opravdu, opravdu dlouho na to, aby na něm poznal, že je něco v nepořádku. Ta výstava mu byla líto. Ale nestalo se něco dalšího? Třeba obtěžování? To by už ale muselo být hodně závažné, aby to Deidaru takhle vzalo. Kvůli svému vzhledu čelil blondýn spoustě příjemných i otravných nabídek, na to už si částečně zvykl. Někdy dostával komplimenty i přímo od přátel.

V tom asi problém nebude.

Rudovlásek se nutil smířit s tím, že má před ním Deidara tajemství. Byl to jeho nejlepší kámoš, vždycky, a to opravdu vždycky a všechno si říkali, proto ho tohle zamrzelo. Nezbývalo mu ale nic jiného než to překousnout. Nemohl Deidaru nutit. Oba byli dospělí, každý měl svůj život, jak profesní, tak osobní. Pokud se Deidara rozhodl o něčem nemluvit, Sasori to bude (muset) respektovat. I tak v něm ale zůstalo semínko zklamání.

Přešel s hrnkem kávy k Deidarovi a položil mu ruku na hlavu, jak to dělával vždy, když ho chtěl povzbudit. „Mrzí mě, že jsem tam nemohl být. Taky mě mrzí, jak to dopadlo. Vím, jak tvrdě jsi na té Múze pracoval, ale jsem si jistý, že časem se úspěch dostaví, neboj. Určitě to bude brzo."