Impressionism

Kapitola 2.

Deidara ráno tiše vstal a tak, aby nevzbudil Itachiho, se vyplížil z pokoje. Nechal mu na stole v kuchyni vzkaz, že po odchodu stačí jenom zabouchnout dveře, a spěchal rychle na ranní kávu, aby se aspoň trochu probral.

Ale dá se pomocí kávy probrat z toho pocitu, co se mu usadil na hrudi?

S Itachim měli komplikovanější vztah. V den, kdy jejich společný přítel slavil dvacáté narozeniny, se viděli poprvé. Itachi seděl uvolněně na gauči a povídal si s Kisamem o jeho nové práci. Deidara vstoupil do futer a zvesela zvolal, že všemi očekávaný Deidara právě dorazil.

A Itachi neměl rád hlučné a věčně optimistické lidi. Vůbec se mu celou dobu zdálo, jako že se Deidara snaží na sebe upoutat pozornost už jen tím, jak dýchá. Měl potřebu mluvit a smát se nahlas, se všemi prostě vycházet za dobře, být se všemi dobrý kamarád, i když většinu z přítomných poznal právě na oslavě a předtím ani netušil, že existují.

Ale Itachi si ho nevšímal. Snažil se si ho nevšímat. Neměl zapotřebí vyvolávat zbytečný konflikt, ke kterému by jejich první rozhovor určitě vedl. Už z toho, jak se na něj Deidara párkrát kouknul, Itachi usoudil, že blondýn sdílí jeho pocity.

Přišel ale moment, kdy se dostal v Deidarově seznamu lidí, které musí pozdravit, na řadu. Vyšel ven z koupelny a cestou do obýváku potkal blondýna. Oba se snažili o neutrálně příjemný výraz.

„Ty jsi Itachi," promluvil s malinko podbarveným hlasem, jako kdyby Itachiho chytil při nějaké zakázané činnosti. Přitom na něj hravě ukázal prstem.

„Už to tak vypadá, no," kývl Uchiha. „A ty budeš Deidara."

„Hm," kývl blondýn.

Itachi semkl rty do jedné linky a kývl.

Deidara se usmál a kývl.

Pak se oba v tu samou chvíli rozešli jiným směrem. Deidara do koupelny a Itachi do obýváku. Oba si hned uvědomili, že spolu vycházet rozhodně nebudou, ale kvůli ostatním, hlavně kvůli Sasorimu, to celé budou držet pod pokličkou. Takový vztah přežijí, budou spolu mluvit pouze v nejnutnějších případech. Vyhnou se tím spoustě nepříjemných situací.

Deidara se posadil do kavárny se svou kávou a zapečeným toastem. Myšlenkami se pořád vracel ke včerejšku. Spoustu krát spolu nesouhlasili, hodně krát měli chuť se do krve poprat, ale nikdy to neudělali.

Až do včerejška.

Vždycky, když měl jeden z nich nějakou připomínku, nějakou oplzlou poznámku na druhého, nechali si ji pro sebe, protože nechtěli vyvolávat konflikt. Samozřejmě, že si toho ostatní všímali, nikdo o tom však nemluvil. Něco jako „Hej, proč je to mezi vámi takový vratký?" nebo „Zkuste si promluvit." prostě nepomůže. Mezi ním a Deidarou probíhal tichý, klidný boj. Nikomu nebylo ublíženo, nikdo se nestaral o to, jestli můžou vůbec být ve stejné místnosti, ani nevznikalo trapné ticho. Bylo to pouze mezi nimi a nikdo jiný nemusel vůbec nic řešit.

Když šel včera Deidara z práce, v půli cesty mu zavolal Sasori, jestli by nechtěl zajít na pivo. Pátek večer, práce žádná, proč ne.

Strávil se Sasorim hodinu a postupně se přidávali další lidi z party. Pili a bavili se. Deidara mluvil hlavně o nadcházející výstavě, kterou pořádá jeho univerzita spolu s městskou galerií. Byl nadšený z toho, že byl spolu s dalšími devíti vybrán z necelé stovky studentů na výstavu svých obrazů. Dostat se do výběru bylo raritnější než šance, že by ho mohl zasáhnout blesk.

Kdy přišel Itachi, to si už nepamatoval. Vybavoval si, jak ho Sasori budí a svým opileckým a vysmátým hlasem mu říká, že by už měl taky jít domů. A možná ještě něco o tom, kolik je hodin...