Impressionism

Kapitola 9.

Aaaah, tak se vracím po svátcích zpět. :3

Předem vám říkám, ať od této kapitoly nečekáte nic speciálního. :3

><><><><><

Seděli u stolu a popíjeli kávu. Prostě jenom seděli a pili kafe. Nemluvili. Jenom... pili kávu. Upřímně, tohle byl moment, který se oběma zamlouval ze všeho nejvíc. Ne, že by se jim líbilo v přítomnosti toho druhého, ale když mezi nimi panovalo ticho a mír, vychutnávali si každý doušek této chvíle.

Uchiha se znovu rozhlédl kolem sebe. Nebyl tu nějakou dobu (pár dní) a tady se pranic nezměnilo. Možná se jen ten nepořádek malinko posunul, ale pořád to byl nepořádek.

Deidara ho zkoumavě pozoroval. Už předtím se mu naskytlo pár možností, kdy ho mohl sledovat, ale on se rozhodl využít až této. Nemohl od něj odtrhnout oči. Ani když se setkal s Itachiho nechápavým pohledem, nepodíval se jinam. Itachi toho jistě skrýval hodně a Deidara slyšel jenom o zlomku z toho. Možná by chtěl vědět víc. Chtěl být ten, co ví o tajemném Uchihovi všechno. Chtěl být v něčem speciální.

„Mám něco na tváři?" zeptal se se zvednutým obočím Itachi a prsty si přejel po líci. Samozřejmě, že tam nic neměl. Moc dobře si uvědomoval, že ho Deidara pozoruje z úplně jiného důvodu.

„Na tváři ne," odpověděl blondýn a nahnul se k černovláskovi. Ten byl zaskočen. „Ale tady to vypadá-" pinkl ho do čela. „Ne, mýlil jsem se. Byla to tvoje blbost." S pyšným výrazem se opět posadil a usrkl z kávy.

Itachi nemohl uvěřit tomu, jak se k němu blondýn zachoval. Jako... jako k dítěti! Něco podobného dělával on svému mladšímu bratrovi, ale ještě se nestalo, že by tohle někdo udělal jemu.

„Chceš mě naštvat?" zeptal se klidně, svůdně.

„Vole," Dei protočil oči. Neměl na tyhle kecy náladu. Mohli by se hádat dvacet čtyři sedm, ale zrovna teď si blondýn užíval chvilkového míru.

„To si zapamatuju," pohrozil mu Itachi a odnesl hrnek do dřezu.

„To už máš vypitý?" podivil se blondýn a nahlédl do svého poloplného hrnku.

„Jsem zvyklý pít kafe dost rychle."

Jak se tak procházel po bytě a prohlížel si Deidarova umělecká díla, Deidara si prohlížel jeho celého. Zase. To bylo poprvé, co Itachiho viděl ve volnějším oblečení. Normálně nosil přilnavější, nebo rovnou oblek, ale ta změna se Deiovi líbila.

Nebo to byly ty vyhrnuté rukávy...

Připomínal mu gangstera, co rád tráví čas v temných uličkách s cigaretou v puse čekáním na své kámoše, co přinesou kvalitní matroš. Bylo to pro něj vzrušující. A blondýn věděl, že Itachi mezi takové patřil. Nebo pořád patří?

„Hej," oslovil ho neostýchavě.

„Hm?"

„Jak to bylo s těma drogama?"

Itachi na otázku nijak nereagoval. Dál si prohlížel tvorby. „Co je tohle?" zeptal se na keramický výtvor a postavil si ho na dlaň.

„To je zvoneček," vysvětlil Dei.

„Nezvoní."

„Musí zvonit, aby to byl zvoneček?"

„Říká se mu zvoneček, protože zvoní."

„A jak se teda říká zvonečku, co nezvoní?"

Itachi protočil očima a zamračil se. „Nevypadá to jako zvoneček."