Impressionism

Kapitola 19.

Itachi nervózně postával před spící fontánou a rozhlížel se po rozlehlém náměstí. Hledal mezi lidmi toho jednoho jediného člověka, nikdo jiný jej nezajímal. Odhadl si, odkud by měl přijít a přesně tím směrem se taky celou dobu díval. Zatím ale nepřicházel a on trpělivě vyčkával.

Utřel si zpocené ruce do kalhot. Venku začínalo mrznout a on se potil horkem. Zatímco čas ubíhal a blížila se doba jejich schůzky, on přemýšlel, co by měl udělat na přivítanou. Měl by mu dát pusu na líčko? Obejmout ho? Asi by bylo nejlepší, kdyby ho ze začátku pozdravil. Jo, to znělo fajn. A pak? Prostě půjdou na oběd do rušného obchoďáku, který Itachi uznal za vhodné místo na rande. Jít do restaurace bylo až moc formální a vzít si něco z hladového okna bylo zase strašně odfláklý. V obchoďáku si mohli vybrat z vícero možností na jednom místě, pak si mohli sednout hezky poblíž, mezi ostatní lidi. Nikde nevynikali a naopak se hezky ztratili v davu. Potom můžou jít na obchůzku po jednotlivých obchodech.

Dav se lehce rozestoupil, jako by lidi naschvál uvolnili místo procházejícímu blondýnovi. Itachi na něj dokázal jen hledět. Trvalo asi půl minuty, než přešel náměstí a zastavil se u černovláska. Celých těch třicet sekund ho Uchiha pečlivě sledoval a začínal lehce panikařit. Ve světle šedém dlouhém kabátu s pastelově oranžovým šátkem kolem krku mu to moc slušelo.

„Ahoj," pozdravil ho hned Itachi.

„Ahoj," pokusil se o úsměv Deidara a rozhlédl se kolem. Když zjistil, že je nikdo nepozoroval, věnoval černovláskovi lehkou pusu na tvář, a pak se jen snažil zakrýt úsměv.

A Itachi rozpaky.

„Můžeme jít?" zeptal se blondýn.

„Jasně!" vyhrkl Itachi, jakmile se dostal z transu. Bez přemýšlení vzal blondýna za ruku a obě jejich dlaně strčil do velké kapsy černého kabátu. „Nevadí?" zeptal se pro jistotu, protože sám si nebyl jistý tím, co všechno si může dovolit.

„Nevadí," potvrdil modroočko a zarděl se. Pořád dokola si v duchu nadával, aby se uklidnil, ale jeho tělo neposlouchalo. Kolena se mu podlamovala a srdce zběsile bušilo. Nedokázal se uklidnit.

„Nechtěl by ses pak zajít podívat do arboreta? Asi tam toho moc rozkvetlýho nebude, ale... napadlo mě, že by se ti tam mohlo líbit i v tomto ročním období," navrhl Itachi.

„Proč ne?" usmál se blondýn od ucha k uchu.

Deidara stál u okénka KFC a čekal na svou objednávku. Stejně tak Itachi stál u okénka s tradičním japonským jídlem a po očku sledoval Deidaru, jestli mu náhodou neutekl. Jejich pohledy se několikrát setkaly, to jim na tvářích vyloudilo další úsměvy. I když se zdálo, že se Deidarovi zamlouvá najíst se v obchoďáku, Uchiha měl lehké pochyby o tom, jestli rozhodl správně. Co když Deidara jenom předstírá, že je to v pohodě, jenom aby Itachiho neranil? Nebo... nebo podobného?

Itachimu zapípal mobil.

Přivedu si Naruta, nevadí?

Itachi se jen uchechtl. O tom už snad mluvili, ne? Proč se Sasuke ještě ptá?

Že ho pozdravuju.

Víc psát nehodlal. Chtěl, aby Sasukemu bylo jasné, že jeho domov je i domovem jeho mladšího bratra. Na druhou stranu chápal Sasukeho pocity. Ještě neuběhlo ani dvacet čtyři hodin od toho, co začal nejmladší Uchiha bydlet se svým bratrem. Rána v jejich strdích ještě bolela, ale na to dnes Itachi nechtěl myslet.

„Sedneme tam, ne?" navrhl Deidara a hlavou kývl k rohové lavici, protože v rukách si nesl tác s jídlem.

„Jasně. Hned tam budu," pověděl Itachi s úsměvem. Pak už jen sledoval Deidarova záda a jak se na nich houpe zlatá hříva. Líbilo se mu, jak blondýn chodil – to, jak do toho vrtěl boky...!