Impressionism

Kapitola 21.

Tak jo, upřímně. Na začátku jsem psala, že netuším, co od této povídky očekávat, a hádejte co - stále to nevím! Pokusím se to napravit...

><><><><><

Itachiho zahřál na obličeji sluneční paprsek, který jako jediný pronikal škvírou mezi závěsy na okně. Nepříjemně zavrčel a pootočil hlavu tak, aby mu slunce nesvítilo přímo do oka. Bradou tak narazil na blonďatou hlavu. Deidara na něm ležel celou noc, držel se ho jako klíště, snad jako by měl strach, že mu Itachi v noci uteče, ale ten ho svíral v náručí, nikam se neměl. Vůbec se mu od něj nechtělo, ale potřeboval na záchod. Co nejjemněji se vymanil z Deidarova objetí a potichu zalezl do koupelny vykonat potřebu.

Při mytí rukou se zadíval do zrcadla. Nejen na krku, ale vlastně na celém těle byl poset cucfleky, škrábanci a kousanci. Tahle noc byla nezapomenutelná. Ještě nikdy se s nikým tak dlouho a opakovaně nemiloval. Jednou si to rozdali, protože byli moc nadržení, pak se dlouho jenom mazlili...

Prsty zajel do husté černé hřívy. Kousl se do rtu, ale ani to nezabránilo úsměvu na jeho tváři. Už nikdy se nezbaví představy, jak se Deidara tvářil, když si ho Itachi vysadil na klín a zatahal ho za vlasy... Nebo jak se mu třásly hýždě, když do něj přirážel zezadu.

Sakra. Do prdele. Tohle fakt začínalo být vážný. Ještě před půl rokem by si nepomyslel, že by s tím skrčkem byť jenom promluvil, a teď s ním spí. Vlastně... skoro chodí. Vždyť byli na rande! A oba cítí k tomu druhému to samé!

Teda... doufal, že z Deidarovy strany je to ten samý pocit.

Deidaru probudil zvonící telefon. Jako střela po něm natáhl ruku a aniž by zkontroloval, kdo volá, tak hovor přijmul.

„Halo?" ozval se ospale.

Hlas na druhé straně se trochu zdráhal promluvit.

„D... Deidaro?" podivil se jeho kámoš.

„Jo? Co je?"

Hidan si zkontroloval, jestli volá správnému číslu. Itachi – takhle měl to číslo uložené. Tak proč mu to zvedl–

„Um, ježíš sorka, spletl jsem si číslo, myslel jsem, že volám– um, Kakuzovi! Promiň, nezlob se!" a hovor byl ukončen.

Deidara se zamračil na displej mobilu. Bylo teprve čtvrt na devět. Cítil se vyčerpaný, však taky nespal víc, jak čtyři hodiny. Něco mu ale přišlo divné. Na svém mobilu nikdy neměl nastavený jas na tak nízkou úroveň a taky se mu zdálo, že je mobil nějaký velký–

Zalapal po dechu a bleskurychle se posadil.

Na druhé straně města se v jednom menším bytě ozvalo prásknutí dveřma. To jak Kakuzu uslyšel podivnou konverzaci a zapomněl na průvan.

„Co se stalo?" přišel k Hidanovi. Nejdřív mu chtěl nadávat, že se ulejvá, protože dneska byli domluveni, že vymalují komplet celý byt, ale jak se dostal blíž k němu a uviděl Hidana celého bledého v obličeji, trochu si dělal obavy.

„Ta– eh... ho... ma– ši..."

„No?"

Hidan začal dvěma prsty ukazovat do všech světových stran. V mozku, pokud nějaký měl, mu zřejmě odumřelo pár buněk.

„Tak mi sakra řekni, co se stalo. Nebo co řekl Itachi?"

„Itachi?" zopakoval. Jak uslyšel přítelovo jméno, vrátil se do reality a byl schopný normálně mluvit. Ehm... mluvit v rámci mezí. „Vůbec nic. Absolutně vůbec nic."